Učebna U56 na ZŠ Dukelských hrdinů je téměř prosta spacáků. Mnoho nocležníků a nocležnic se už Varů a filmů nasytilo, jiní plánují až závěrečný víkend a ještě tu nejsou. Přijíždějí jen někteří prezidenti, ale ti asi přespí jinde, ranní fronta na jedinou dostupnou sprchu by jim mohla vadit.
Nervozita a shon první poloviny festivalu se pomalu vytrácejí, stejně jako armáda známých, kteří se postupně stahují do svých domovských měst. Naskýtá se prostor sledovat drobná gesta solidarity a péče mezi návštěvnictvem ve frontách i na ulicích. Shodou okolností může člověk uvězněný v takovém momentálním sentimentu narážet na snímky, ve kterých jsou na sebe lidé hodní.
Městské divadlo zůstává i 15 minut před začátkem projekce zaplněno jen přibližně z poloviny. Volná místa nadšeně doplňují lidé z fronty bez lístků, byť ani tentokrát se nedostane na všechny. Soutěžní film z Proximy, Můj kamarád pornohvězda, uvádí mladá delegace v čela s režisérkou Rosou Friedrich. Sex-pozitivní hybrid mezi dokumentem a fikcí vznikl, jak název napovídá, z celoživotního snu režisérčina kamaráda Tima natočit porno. Rosa se rozhodne pomoci mu s realizací a celý proces natáčet. Má to ale háček, kamarád v průběhu přípravy couvne a musí být anonymizován pomocí namontování hlavy zcela jiného člověka.
Výměna oldschoolových fanoušků The Cure za tradiční pohoďáckou směsici návštěvnictva. Příjemně vláčné rozbíhání festivalového provozu. Triumfálnímu návratu Damona Albarna na trenčínské letiště nahrávalo po celý den i počasí pod mrakem, které jako by chtělo konečně odměnit organizátory za extrémy předešlých ročníků. Kde ale najít nejlepší kávu?
Jeden z narozeninových dárků dostala Pohoda už před začátkem festivalu. Prodloužená smlouva na pronájem trenčínského letiště zaručuje tradiční kulisy i do dalších let.
Je to kouzelně neotesané, uřvané a přece svým způsobem britsky elegantní, napojené na ty nejhlubší postpunkové zdroje. A pak je tu dokonalý smysl pro timing: kdy skladbu vyšponovat repeticí, kdy ji zlomit do ticha, kdy explodovat, v tom je kapela neomylná.
Můj pobyt na festivalu se překlopil do své druhé poloviny, a to znamená v záplavě intenzivních filmových zážitků jediné: rostoucí pocit únavy a vyčerpání.
Kromě horkých pramenů se na festivalu můžete napájet i emocemi, když máte štěstí a když risknete nějaký ten stres navíc.
Celá Cesta se od pátku do pondělí stává soběstačným organismem, kterým člověk korzuje tam a zpátky podle míry únavy. Ta ale nikdy netrvá příliš dlouho.