Hadí sykot (z Varů): Slzy, stres a atmoška

Jako novinářka máte na festivalu jedno zásadní dilema. Chodit na novinářské projekce, kde je krom soutěžních filmů i výběr těch nejočekávanějších hitů napříč sekcemi, nebo se stát součástí běžného festivalového provozu spolu s ostatními akreditovanými?

Novinářské projekce jsou většinou bez stresu. Dva malé sály v druhém patře, poblíž bar s občerstvením. Nemusíte nic vymýšlet, program je daný. Nemusíte nikam přebíhat, nemusíte si lámat hlavu, jestli máte šanci stihnout navazující film, když se úvod trochu protáhne. Protože tady nejsou žádné úvody, žádné delegace, dokonce ani žádné festivalové znělky. Až na drobné výjimky, jako třeba včerejší Něžné monstrum, na něž se nedostala zhruba třetina zájemců, stačí přijít pár minut před začátkem. A začíná se přesně. Jen to celé tak trochu postrádá atmosféru. Novináři na konci projekce netleskají. Někteří novináři se vlastně už ani moc nezajímají o filmy, a tak si při projekci sjíždějí zprávy na mobilu. Nebo si musejí nechat zapnutý mobil prostě proto, že jsou pořád na příjmu, jsou tu přece pracovně.

Běžné projekce jsou zato stresem i atmosférou přímo nabyté, obzvláště ty ve Velkém sále, kde se nejčastěji setkáte s velkými delegacemi. Blížíte se do prvního patra Thermalu a vidíte hrozen čítající stovky netrpělivých lidí, protože k hlavnímu vchodu najíždí delegace, takže diváctvo přichází k sálu po jedněch poměrně úzkých točitých schodech. Diváctvo se tísní, dívá se na obrazovky s přímým přenosem dění z červeného koberce a odhaduje, jestli v tomto filmůmilovném lidském trsu stráví ještě pět minut, nebo půl hodiny. Teplota i napětí stoupají, vybavenější vytahují vějíře, ostatní zvažují logstiku jak nejlépe obsadit místo a zároveň si stihnout dojít na toaletu. Velký sál má totiž, spolu s Městským divadlem, ještě jedno festivalové specifikum: místa jsou číslovaná. A vy si nemůžete vybrat konkrétní sedadlo, to vám víceméně namátkou přidělí rezervační systém. A podstata lidská už je taková, že kdo má lístek dopředu, chce sedět vzadu. A naopak. Kdo má místo na kraji, chce střed. A naopak. Nikdo nechce sedět na balkóně. Přátelé chtějí sedět spolu. Takže zatímco si část diváctva spořádaně sedne na svá místa, desítky fajnšmekrů, já mezi nimi, krouží kolem svých oblíbených sedaček jako supi a čekají, až se z reproduktorů ozve sametový hlas pana Ebena, jež nám dovolí obsadit volná místa. Nejen že ještě nezačal film, ještě jsme neviděli ani nohu z delegace, a už máme atmosféru a stresu, že by se s tím dalo podělit deset novinářských projekcí.