Upálení mistra Jana Husa přineslo do karlovarských ulic navzdory prodlouženému víkendu nepatrné zklidnění. Pod viditelným povrchem, v ocasech dlouhých front a na thermálských chodbách to ale pořád vře. Každá část festivalové komunity v závislosti na své roli denně něco (ne)dostává, má dáti či dává.
Na pobořenou repliku antické nymfy, jíž z krku místo hlavy vyčnívá ocelová tyč, dopadá před jednou z místních galerií první z festivalových dešťů. Nabízející se únik do sucha promítacích sálů komplikuje poptávka po jakémkoli filmovém zážitku, která dalece převyšuje nabídku a způsobuje, že i čela zástupů čekajících u sálu mnoho hodin před začátkem projekce občas odcházejí s prázdnou. Čekání si pak krátí vzpomínáním na staré časy, ze kterých idealizující paměť veškeré fronty vymazala.
Šťastlivci s lístky a nejvěrnější ve frontách mají ale nakonec přeci jen možnost vidět Rose (r. Markus Schleinzer), jeden ze dvou snímků z letošní festivalové nabídky, ve kterých předvádí svůj um Sandra Hüller. Na rozdíl od druhého, až příliš sošné a podchlazené Domoviny, dokáže Rose ve své jednoduchosti vzbudit emocionální odezvu. Příběh z Německa 17. století, jemuž stylisticky dominuje černobílý obraz a archaický jazyk, vypráví o ženě vydávající se za muže s cílem požívat všech výhod, které v patriarchální a nábožensky rigidní společnosti přináší nošení kalhot. V jádru prosté, byť stále silné, feministické poselství o útlaku, pokrytectví i síle ženské solidarity ozvláštňuje neproniknutelná ambivalence titulní postavy ztvárněné značně namaskovanou Hüller, jež zvládá vytvořit pamětihodný motiv i z pouhého cucání vystřelené kulky.
Festivalovou neděli zakryla oblaka, vzduch zhoustl a tlak byl řádně tíživý. Těžko říct, zda za to mohlo jen počasí, nikdy nekončící boj o místa v kinosálech, nebo témata soutěžních snímků, která po celý den diváctvu servírovala jedno drama o dysfunkční rodině za druhým.
Co by to bylo za rozjezd festivalu, kdyby si člověk pěkně od pomyslných plic své klávesnice nezanadával na nešvary? A ne že by jich tu letos bylo málo. Výročí volá po větších celebritách, velkolepé záplavě merche i totálním výprodeji volného prostoru. Ať žije davové šílenství!
„Kolik z vás je na Groove Brno poprvé?“ Les rukou. „Kolik z vás nezná Too Many Zooz?“ Pár osaměle se pnoucích paží. Výsledek dotazovacího, nikoli dotazníkového šetření organizátorky asi nikoho nepřekvapil. Jakkoli byl totiž koncert součástí festivalu zasvěceného např. funku a soulu, vyprodaný klub Metro naznačoval, že většina se na americké trio vypravila cíleně, nadšeně a nehledě na kontext.
Nedělní a současně závěrečný program festivalu Metronome, letos poprvé na letišti v Letňanech v Praze, se dále držel horka. Hudebně tentokrát vsadil zejména na indie popovou a rockovou notu. Tři stage zaplnila jména známá i méně známá, která Praze naplno odhalila svůj nemalý potenciál.
Pot ždímající počasí nepolevilo, lidí přesto s víkendem a headlinery přibylo, byť ne dramaticky. Hudební program na třech pódiích letiště v pražských Letňanech, kde se letošní ročník Metronomu koná poprvé po deseti letech fungování, během sobotního odpoledne gradoval a vyústil v dvouhodinovou show Nicka Cavea s kapelou.