Pelhřimovy nejsou festival, který se snaží být větší, spíš hlubší.
Krnovský výběžek v supertropickém vedru. Léto, které už nepůsobí jako výjimka, ale jako nová norma, jasné slunce rozpaluje krajinu i těla. Letos vzplanou i ti nejchladnější. Miluju léto, ale čím dál méně rozpálený beton a žhavé městské ostrovy, proto dopoledne vyrážíme z Brna. Cestou se ochladíme ve stínu lomu v Dálově, zastavíme na pistáciovou zmrzlinu v Albrechticích a po krátkém offroadovém dobrodružství vysadím kamarádky u nejmenovaného kostela v krajině, která jako by ležela mimo čas. Místo prodchnuté příběhy, legendami a tichem pohraničí.
Festival Pelhřimovy nikdy nepůsobil běžně, spíš jako každoroční pouť. Setkání lidí, které spojuje hudba, krajina a potřeba na chvíli vystoupit z rytmu světa. Jeho dramaturgie dlouhodobě propojuje experimentální hudbu, ambient, folk, improvizaci i současnou nezávislou scén a už třináct let stojí na dobrovolnictví, komunitě a nadšení lidí kolem Bratrů Orffových, jejich přátel a nadšených následovníků nejen ze Slezska. Bez okázalosti, bez komerčních ambicí, jen díky práci srdcařů, kteří i přes úmorné vedro a nedostatek spánku vytvářejí prostor, kde se dá svobodně dýchat.
S Pelhřimovy mám už tradičně spojené putování. Tentokrát vyrážím ze Slezských Rudoltic, kde přespávám s výhledem na místní zámek přezdívaný Slezské Versailles. Na mapě to nevypadá daleko, ve skutečnosti je to poctivá hodina cesty.
Večer, když horko konečně poleví, jedu na longboardu přes vesnici Vino. Potkávám Helenu z bývalého Lučního baru, vypráví o potřebě klidu, který tenhle kraj umí nabídnout. Zdraví místní, míjíme krávy, bílého býka, lány rybízu. Na okraji zaniklé vesnice se les otevírá do prostoru. Pod stromy voní káva z brněnské Kafary, někdo si dává tvarůžkový chleba, jiný brownies. U kostela zvučí Moře dní. Venku se rozhořívá oheň, lidi různých generací posedávají mezi náhrobky, mluví o vztazích, duševních stavech i životních kotrmelcích. Místo působí samozřejmě, jako by to tak bylo odjakživa.
Moře dní znějí sevřeně a citlivě, nové skladby balancují mezi melancholií a euforií. Vitrážemi proniká tlumené zelenozlaté světlo a melodie na chvíli přehluší únavu. Zpěvák Martin Hampel se ptá: „Chcete Dovolenou nebo ne?“ a pak už se nesou slova refrénu: „Jsem jen tvůj, je to fajn, času jsem unikl, je dovolená.“ Lehká bezstarostnost léta.
Tilikum přijíždí o pár hodin pozděj, přinášejí nekompromisní tvrdé riffy a hutnou energii ostravského kotle, headbangin a pokřivené koutky úst. Laokoon následně promění kostel v rave party. Mikuláš Hamerla prý spal tři hodiny, na pódiu to není poznat, naopak. Poprvé slyším naživo skladby z nového alba Srdcerváč, crown rap zní do zlámaných beatů: „Když ke mně mluví bůh, slyším krásný noise, promluvil ke mně bůh distorted moves.“ Padnou i nové, nevydané věci, orané na poli zvukového designu Jiřího Machů.
Později přebírá rychlé tempo mezi deklamací a chaosem ostravská dvojice Chryzotil 271 a Krabs s multižánrovou selekcí: beaty se rozlévají noční krajinou a já se nad ránem vracím tmou po zaprášené cestě, na longboardu do osvětlených Rudoltic.
Další den patří přežívání u vody v Bohušově. Klimatický vrchol léta, míst bez signálu ubývá, i sem už letos dosáhl. Pochod na přímém slunci je spalující. V podvečer otevírá básnické čtení čerstvá držitelka ceny Jiřího Ortena Nela Bártová, její bratr Dominik Ela čte o jediném výdechu a celoživotní souloži. Olga Wawracz rozvíjí obrazotvornost blízkou poezii informačního věku a důraz na komunitní rozměr, což je i název její první sbírky. Lidi tiše poslouchají, posrkávají matchu nebo kávu.
Duo Mezi patry klid ušli dlouhou cestu od doby, kdy jsem je slyšel prvně. Vytvářejí jednu z nejsilnějších atmosfér festivalu: elektronické a akustické vrstvy, mikrotonální kompozice na kytaru, jemné textury, intimní texty a prostor pro ticho. Vzpomenu si na text ze skladby Děti a trap: „Nic nejde vrátit zpět, chcem jen lepší budoucnost pro generaci Z.“ Lidi leží pod klenbou kostela, horko konečně ustupuje.
PurpleFox Village v sólovém setu Adama Vokáče připomíná písničkářství šedesátých let. „Dělám teď přírodního hrobníka, snažím se smrti vdechnout pozitivní náboj a čerpám z ní do písní.“ Oproti anglickým textům, české názvy skladeb jako Šerosnubná tma nebo Můrosnubné šero znovu objevují hravost českého jazyka a krásu jednoduchých akordů podmalovávajících soumrak. Napadá mě spojení příšerosnubný hmatník, posílám ho kamarádce.
Krstní otcovia propojují postpunk, krautrock a psychedelii. Přímočará energie a malá vřava vepředu. Pak už jen toulání poli, remízky rybízu, rozhovory na náhrobcích o společnosti i planetě, která se mění rychleji než naše schopnost si na ni zvyknout. Až pozdě v noci vystupuje velmi talentovaná vokalistka Táňa Lvovská a David Machovský z Blue Uandi. Moderní produkce z jejího EP mi ex amor, dvojhlasy, jemnost i vibe: „To je život a v tom je krása, děje se to znova, pořád dokola,“ zpívá nasládle posmutnělým vokálem. Několik technických mušek zvukaře nezastíní kvality setu, jen noc už směřuje jinam. K ohni, besedám, k cestě domů.
Letošní dramaturgie působila ze všech ročníků asi nejaktuálněji, co se týče česko-slovenské alternativní scény. Otevřená objevům, žánrově odvážná, přitom stále pevně ukotvená v myšlence, že hudba nemusí být produktem, ale sdíleným prostorem. Program občas nabral zpoždění, ale tady to nikdo neměří, důležitější je společný čas a oddech.
Pelhřimovy nejsou festival, který se snaží být větší, spíš hlubší. Místo, kde se z hudby stává pouť, z krajiny chrám a z vitráží kostela okna, ve kterých jako by se zračil jiný, lepší svět díky těm, kteří jej obývají. Tak zase za rok.
Nedělní a současně závěrečný program festivalu Metronome, letos poprvé na letišti v Letňanech v Praze, se dále držel horka. Hudebně tentokrát vsadil zejména na indie popovou a rockovou notu. Tři stage zaplnila jména známá i méně známá, která Praze naplno odhalila svůj nemalý potenciál.
Pot ždímající počasí nepolevilo, lidí přesto s víkendem a headlinery přibylo, byť ne dramaticky. Hudební program na třech pódiích letiště v pražských Letňanech, kde se letošní ročník Metronomu koná poprvé po deseti letech fungování, během sobotního odpoledne gradoval a vyústil v dvouhodinovou show Nicka Cavea s kapelou.
Vyprahlé letiště, osvěžující průlet žánry a program, díky (i kvůli) kterému chybí rozhodování, na jakou stage se vydat. Pozvolný start se nesl v duchu letní pohody a zároveň festivalového očekávání těch, kteří si chtějí celou akci hlavně užít.
Aj zlá reklama je reklama, Fakemink do minút vypredal Roxy, po navýšení kapacity Sasazu.
Zpěv sirény Biancy Casady, stejně ohlušující jako strhující, podtrhlo zjevení komponovaného nástroje, na který se hrálo jako na skleněnou harmoniku a zároveň z něj trčely korpusy velikých trub.
Jednotvárnost se tedy Respectu i v letošním roce vyhnula obloukem, mimořádně příznivé bylo i počasí, ani hic, ani dešťové kalamity, nechyběly obvyklé požitky jako příjemní lidé, skvělé jídlo a podobně.