Jednotvárnost se tedy Respectu i v letošním roce vyhnula obloukem, mimořádně příznivé bylo i počasí, ani hic, ani dešťové kalamity, nechyběly obvyklé požitky jako příjemní lidé, skvělé jídlo a podobně.
Dominance Afriky na letošním Respectu patrně nebyla předem daným záměrem a tak nějak přirozeně vyplynula při výběru interpretů. Přesto byla znatelná, na druhou stranu pro tento a vlastně jakýkoli festival věnující se world music nijak překvapující. Ačkoli evropští hudebníci v sestavách kapel samozřejmě nechyběli, soubor, který by vycházel primárně z některé z tradic starého kontinentu (v minulých ročnících zazářili třeba Mari Boine, Deli Teli nebo Canzoniere Grecanico Salentino), tentokrát chyběl, když nepočítáme balkánské prvky u tria Wassima Halala. Asii pak zastupoval pouze Kurdistán a Pákistán. To nemá být povzdech, jen konstatování, protože africká hudba představuje tak pestrou a mnohotvárnou mozaiku, že je z ní možné čerpat v podstatě donekonečna a stále narážet na nová překvapení. Jednotvárnost se tedy Respectu i v letošním roce vyhnula obloukem, mimořádně příznivé bylo i počasí, ani hic, ani dešťové kalamity, nechyběly obvyklé požitky jako příjemní lidé, skvělé jídlo a podobně.
Pákistánskému zpěvákovi Muslimu Shagganovi se na úvod podařilo nenásilně propojit hudební produkci s informačními okénky, v nichž během hraní stručně přibližoval jemné rozdíly ve vokálních technikách i jejich emocionálním obsahu. Nebylo to vůbec od věci a dlouhé táhlé skladby, postavené na zpěvu, fluidních tónech indického harmonia a tablech, tím pro nezasvěcené posluchače určitě získaly na sdělnosti. Spíš jen milou pozvánku na následný koncert v klubu Punctum představovalo krátké vystoupení nepálské dvojice Himalayan Singing Bowls, která svými mísami a gongy lákala na večer tiché léčivé meditace.
Vyhlášenou afro-elektronickou kuchyni kolem keňského labelu Nyege Nyege reprezentoval projekt Odd Okoddo. Jeho hybatel, perkusista a elektronický experimentátor Sven Kacirek (Hamburčan českého původu) vytvářel bohatě strukturovaný rytmický podklad prokrvený hlubokými, tělo prostupujícími basy, který energicky protínal vysoko posazený hlas zpěváka Olitha Ratega, snadno zaměnitelný s ženským. Skladby vycházely z tradičního stylu dodo, jehož zásadní postavou je třiaosmdesátiletá zpěvačka Ogoya Nengo, třetí členka souboru, která se k oběma kolegům střídavě připojovala. Setkání s legendou na půdě ryze současného zvuku východní Afriky.
Maje v živé paměti tři roky staré vystoupení Melar Polat na Respectu a naposlouchané aktuální album Meydan, moje očekávání od jejího návratu nebyla skromná, přesto se nizozemské umělkyni s kurdskými kořeny podařilo nastavenou laťku hravě přeskočit. Pokud jsem v roce 2023 psal o „horské dráze mezi expresivními vrcholy a jitřícími intimními hlubinami“, platí to i tentokrát, jen s důrazem na vyhrocenou expresivitu, bojovnost, nespoutanost. Také slova o navození „hřejivého pocitu vzájemnosti, laskavosti a pohody“ musím aktualizovat. Vzájemnost se v tomto případě mnohem víc pojila s burcováním, duchovní mobilizací a morálním apelem. Meral Polat s doprovodnou kapelou, v níž od minule setrval kytarista a klávesista Chris Doyle, zkrátka od začátku rozpoutala nesmírně dravý a vášnivý uragán emocí, občas nabývající jímavějších odstínů, častěji však sycený spravedlivým hněvem a odhodláním. Celý set pak vyvrcholil v naprosto explozivním finále písní Diya, sugestivní výzvou ke vzestupu ženské síly, kterou Polat uvedla bojovným: „We’re coming!“
Sobotní část Respect Festivalu přivezla na pražskou Štvanici hudbu z několika kontinentů. Vedle koncertů nabídl festival i jedinečnou atmosféru ostrova, kde se přirozeně prolínaly různé kultury, generace i způsoby trávení letního dne.
Zcela jiným způsobem strhující byli i Mario Lucio & The Pan African Band. Prosluněná hořkosladká melancholie, jakou dobře známe z produkce Cesárie Évora a mnoha dalších kapverdských hudebníků, byla přítomná i v písních jednoho z nestorů regionu. K tomu se svými spoluhráči přidával neokázalou, s chutí prezentovanou instrumentální virtuozitu a do tradiční směsi afrických, portugalských a latinskoamerických vlivů přibylo i něco jazzových postupů. Zatímco Meral Polat strhla jako malström od prvních tónů, Mario Lucio si stejně nadšenou odezvu publika budoval postupně a se stále se rozšiřujícím úsměvem na rtech.
Písně rychlé a ještě rychlejší, taneční challenge. Tak by se dalo ve zkratce popsat sobotní finále v podání souboru Bobo & Behaja. Francouzský saxofonista a kytarista z Madagaskaru, jejichž jména tvoří název kapely, plus zpěvačka, baskytarista a bubeník dovezli další africký artikl u nás prakticky neznámý, a sice styl zvaný tsapiky. Rytmický úprk, z něhož nebylo úniku, syrový zvuk upomínající na konžské soubory typu Konono Nᵒ1. Saxofon tu překvapivě nepředstavoval nijak cizorodý prvek, do divokého tanečního transu zapadal dokonale.
Nedělní program začal hned jednou z nejlepších letošních produkcí v podání trojice The Handover. Ta předvedla, jak magický výsledek může vzejít z rozpuštění množství hudebních inspirací a vlivů (Egypt, Blízký východ, psychedelie, minimalismus, krautrock) v úplně novém, originálním, a přitom zcela přirozeném tvaru. Dva Egypťané a Belgičan, housle, oud a syntezátor, jedna dlouhá skladba procházející kontinuálně tu sotva znatelnými, tu výraznějšími proměnami, tišící se i gradující, vyrůstající ze vzájemné interakce hudebníků. Aly Eissa, Ayman Asfour a Jonas Cambien dokázali uprostřed „sněžení“ bílého chmýří z topolů stvořit vlastní časoprostor a vtáhnout do něho všechny přítomné.
Stylově i lokálně mnohem více ukotvené byly skladby z marockých hor, které předvedla šestičlenná skupina Araw N Fazaz. Jejím vizuálním i instrumentálním epicentrem je mohutná berberská loutna lotar v rukou Younese Baammiho doprovázená dvěma perkusisty, hráčem na oud, houslistou a zpěvačkou. Určitá odtažitost ve vystupování nebyla při hráčském mistrovství všech účinkujících na překážku, ostatně u umělců z Maghribu bývá docela obvyklá a může tvořit milý kontrast k živelnému řádění kolegů z jižnějších částí Afriky.
Tam jsme se přesunuli s guinejsko-malijskou skupinou Guitari Baro a rozdíl v přenosu emocí byl znát. Ačkoli šlo o spíše komorní trialog balafonu a dvou kytar a instrumentální preciznost v něm rovněž hrála ústřední roli, hravost, uvolněnost a zdravá dávka showmanství posunuly festivalovou atmosféru do výrazně vřelejší a pohodovější polohy. Lassana Diabaté u balafonu a kytaristé Gaoussou Kouyaté a Kerfala Diabaté se předháněli v pohotových reakcích na vzájemně si nadhazované nápady a vtípky, pečlivě aranžované a brilantně zahrané jádro jejich skladeb tím ovšem netrpělo. Opět trefa do černého.
Skladatel a perkusista Wassim Halal se pomalu pro festival Respect stává podobným inventářem jako třeba Justin Adams. Třetí návštěva v rozmezí šesti let a opět se zcela odlišným projektem. Po triu Revolutionary Birds a loňském famózním propojení gamelanu s avantgardou v rámci projektu Polyphème podnikl tentokrát výpravu do krajiny divoké improvizace. Po hodinářsky přesných kompozicích Polyphème trochu šok, ale hlavně důkaz Halalovy všestrannosti. Tím, kdo na sebe zaslouženě poutal nejvíc pozornosti, byl ovšem makedonský klávesista Amza Tairov, jehož kvílející i trylkující nástroj bez bázně proplouval bouřemi bicích Gabriela Valčeva z Bulharska probarvovaných Halalovou darbukou. Rytmicky nesmírně zapeklité až místy chaotické, ale naprosto strhující a zcela po zásluze odměněné nejen ovacemi publika, ale i majestátní duhou klenoucí se v závěru setu nad pódiem.
Druhý festivalový den přinesl nejen virtuózní koncerty a nakažlivou energii na pódiích, ale také okamžiky, které připomínají, proč má smysl setkávat se napříč kulturami. A dvojitá duha nad areálem jako by na chvíli spojila všechny rytmy, příběhy i lidi pod jedním nebem.
Není obvyklé, aby mezi zástupci Afriky ti z východní části kontinentu přečíslili své krajany ze západu. Letos se tak stalo a po Keni a Madagaskaru přišla ve finále na řadu ještě Tanzánie. Zpěvačky, tanečnice a hráčky na ilimbu (prstové piano příbuzné mbiře nebo likembé) Leah a Pendo Zawose coby The Zawose Queens totálně ovládly pódium, a to jak vokálně, tak prostorově. Kytarista a bubeník jim samozřejmě šikovně přihrávali, ale show patřila jim. Energie, přirozenost, pěvecká suverenita a více než důstojné navázání na odkaz Hukweho Zawoseho, předka obou dam a muže, který tanzanskou hudbu ve světě zviditelnil jako málokdo jiný. V divokém reji tance a radostného výskotu vplul letošní Respect Festival do svého závěru přesně v takovém duchu, jak to máme rádi. S jediným, ovšem nevyhnutelným negativem: do dalšího ročníku zbývá celý dlouhý rok.
A pak Iron Maiden. Na obrazovkách se objevuje výzva, aby lidi nepoužívali telefony, první skladba jede bez projekcí a v prostoru vzniká zvláštní napětí mezi starým metalovým rituálem a současným publikem, které má reflex všechno okamžitě vytáhnout, nasvítit a uložit.
Střídmé, ale dostatečné množství stánků s občerstvením obsluhují místní, na koncertech se potkávají tváře známé z domácích klubů, před stagemi panuje ruch a pohoda, kdo si potřebuje odpočinout, za pár minut je u řeky.
Poslední den tak nakonec nepřináší velké poselství o pestrosti line-upu ani povinný důkaz, že na jedno letiště se vejde všechno od drag kabaretu po symfonický metal. To už po čtyřech dnech ví každý, kdo má ještě nohy a zbytky sluchu.
Dva světy, které by na papíře vypadaly jako špatně namíchaný plakát, se na pódiu potkají bez většího tření. O hodinu dřív se lidé váleli v bahně na death metalu, teď zpívají popové refrény a nikdo se nad tím zvlášť nepozastavuje.
Vedle mě si vousatý metalista v tričku Cannibal Corpse natáčí choreografii na telefon a o pár metrů dál skáče dítě na ramenou svého otce.
Bloudím mezi stánky, cestami a koridory, zatímco hudba z hlavní stage ke mně doléhá z různých vzdáleností. Možná je to nakonec příznačné zakončení celého dne.