Poslední den tak nakonec nepřináší velké poselství o pestrosti line-upu ani povinný důkaz, že na jedno letiště se vejde všechno od drag kabaretu po symfonický metal. To už po čtyřech dnech ví každý, kdo má ještě nohy a zbytky sluchu.
Čtvrtý den Rock for People už nemá chuť nic dokazovat. Areál stojí, funguje, polyká lidi, vrací je zpátky v horším stavu a tváří se, že přesně takhle to má být. Po několika dnech deště, bahna, přesunů a hlasité hudby se letiště mění v dočasnou krajinu s vlastní únavou. Lidé už nechodí, ale sunou se, nehledají program, spíš další důvod, proč si ještě nesednout někam bokem a nepřiznat si konec. Nevyhrává ten, kdo je největší, ale ten, kdo ještě dokáže prorazit festivalovou otupělost.
Acid Row na to jdou nejjednodušší možnou cestou. Jen těžký tah, špinavé kytary a jistota kapely, která ví, že riff nemusí mít tiskovou zprávu. Jejich stoner/grungeová hmota nepůsobí rozplizle, drží tvar a valí se dopředu s příjemnou neomaleností. V programu plném projektů, konceptů a velkých produkčních rámů působí skoro starosvětsky, ne ve smyslu zatuchle. Někdy opravdu stačí zesílit aparát, opřít se do nástroje a nechat zbytek být.
O kus dál se do flitrů, paruk a přepálené stylizace balí témata, která se na festivalová pódia dostávají podstatně hůř. Pinkbus skládají sandály, fusekle, folklor, operu, country a travesty do podivuhodně funkčního celku. Bydlení, práce, nacionalismus, rasismus. Věci, které by jinde skončily jako poučka nebo leták, tady procházejí přes tělo, přepjatou mimiku, nevkus dotažený k dokonalosti a humor dost ostrý na to, aby po sobě zanechal stopu, Miss Petty celou věc jen dotahuje. Drag tu není únik z reality, ale její lépe nalíčená a často přesnější verze.
Yonaka přicházejí bez velkého očekávání. Alternativní rock, pop, elektronika, velké refrény, pár slov, která dnes popíšou desítky kapel. Jenže Theresa Jarvis má dar proměnit podobné ingredience v něco podstatně živějšího. Pódium ovládá bez křeče i přehnané demonstrace síly a kapela kolem ní šlape tak samozřejmě, až člověk po několika skladbách přestane řešit, co přesně vlastně hrají. Některé koncerty stojí na písních, jiné na energii. Tohle je ten druhý případ.
A pak Halsey. Chrámové schody, řetězy, oheň, čtyři dějství. Po koncertě zůstává hlavně otázka, co zbylo z věže. Dost kulis. Halsey připomíná, že několik měsíců žila v Česku, a dodává, že ti, kteří nechápou její místo v programu, po koncertě pochopí. Podobná věta funguje pouze tehdy, když ji show dokáže potvrdit. Všechno je promyšlené, nasvícené, rozdělené, oblečené a dramaturgicky vedené tak pečlivě, až z toho místy mizí krev. Halsey dobře zná značky na podlaze, ale hůř hledá lidi před sebou. Pohledy často míří skrz dav, kontakt se rodí těžce a prostor pod pódiem má u takového jména překvapivě volné okraje. Některé skladby mají zajímavější špínu, kapela šlape, temnější produkce se do festivalového večera hodí. Kdyby to celé mělo méně ambice, možná by zklamání bylo menší. Když show sama slíbí, že vysvětlí vlastní přítomnost, musí po ní zůstat víc než pocit, že někdo pečlivě postavil věž, ale zapomněl otevřít dveře.
Within Temptation nic podobného neslibují, a tím si ušetří spoustu potíží. Symfonický metal v sobě nese dost materiálu k posměchu na několik hospodských večerů. Velká gesta, osudové refrény, dramatické pózy, poryvy větru, pomyslný plášť někde mezi fantasy obálkou a televizní znělkou pro konec světa, když se to umí, není co řešit. Kapela nedělá revoluci, nepředstírá nebezpečí, nesnaží se omládnout skrze křeč ani se tvářit, že patos je něco, za co je nutné se omluvit. Prostě ho vezme do ruky a udělá z něj nosnou konstrukci. Velké refrény, velký hlas, velká světla, velká jistota. Nic převratného ani objevného, jen koncert, který přesně ví, čím chce být, a bez zaváhání tím je.
Poslední den tak nakonec nepřináší velké poselství o pestrosti lineupu ani povinný důkaz, že na jedno letiště se vejde všechno od drag kabaretu po symfonický metal. To už po čtyřech dnech ví každý, kdo má ještě nohy a zbytky sluchu. Zajímavější je rozdíl mezi tím, co se musí vydřít, co přijde samo a co se nepodaří ani přes všechnu snahu. Když se festival chýlí ke konci, areál už působí jen jako vyčerpaný stroj, který ještě naposledy vyplivne lidi směrem ke kempu, autobusům, taxíkům a posledním kelímkům. Sobota tak zůstává lehce křivá, místy únavná a v několika bodech přesná. Některé koncerty si člověk zapamatuje pro jejich sílu, jiné pro to, jak moc se o ni snažily.
Dva světy, které by na papíře vypadaly jako špatně namíchaný plakát, se na pódiu potkají bez většího tření. O hodinu dřív se lidé váleli v bahně na death metalu, teď zpívají popové refrény a nikdo se nad tím zvlášť nepozastavuje.
Vedle mě si vousatý metalista v tričku Cannibal Corpse natáčí choreografii na telefon a o pár metrů dál skáče dítě na ramenou svého otce.
Bloudím mezi stánky, cestami a koridory, zatímco hudba z hlavní stage ke mně doléhá z různých vzdáleností. Možná je to nakonec příznačné zakončení celého dne.
Problesklo mi hlavou, co se muselo dít, když se k téhle dvojici připojila ještě klidná síla Joshuy Idehena, který jel na podzim s kapelou tour právě k poslednímu albu.
Letošní letní polskou festivalovou sezonu sice odstartoval o týden dřív bialystocký Up To Date. Katovice jsou ale českým hranicím podstatně blíž, takže minimálně ta česká část publika vyrazila do Polska až o prvním červnovém víkendu na jednadvacátou edici action Nowa Muzyka. Jestli byla bardzo fajna?
Bez řemeslné suverenity by technicky náročné kompozice Mastodon nemohly fungovat, pokud by se z nich ovšem vytratilo syrové, tajemně esoterické jádro, celá impozantní konstrukce by se vyprázdnila a zřítila, a to se zatím rozhodně neděje.