Hodná holka, hodná žena (Lorde)
Každé její album představuje nejen umělecký posun, ale taky autentický záznam dospívání v jeho nejintimnější podobě. Komentovaná diskografie.
Rytmus kolektivního pokřikování (Remdik)
Remdik vždycky působili trochu jako kapela, která zároveň buduje i paroduje vlastní mytologii. Straight edge skinheadi ze Žiliny, „netradiční rodina“, parta nepokrevních bratrů pohybujících se na legálních i méně legálních frontách, oi! a hardcore přetavený do směsi pouliční agresivity, humoru, provokace a až podivně upřímného moralismu.
Veronika Schieblová: Vyprat, usušit, zpátky do moshpitu
„Fronta je tady v podstatě konstantní od začátku do konce. Tím, že máme omezenou kapacitu, se to nedá úplně přesně rozdělit, ale největší nápor bývá asi ráno," říká Veronika Schieblova, kterou jsme vyzpovídali na Rock for People. Bude to služba budoucnosti?
Dívat se, ne dokumentovat (Rock for People 2026)
A pak Iron Maiden. Na obrazovkách se objevuje výzva, aby lidi nepoužívali telefony, první skladba jede bez projekcí a v prostoru vzniká zvláštní napětí mezi starým metalovým rituálem a současným publikem, které má reflex všechno okamžitě vytáhnout, nasvítit a uložit.
Dveře zůstávají zavřené (Rock for People 2026)
Poslední den tak nakonec nepřináší velké poselství o pestrosti line-upu ani povinný důkaz, že na jedno letiště se vejde všechno od drag kabaretu po symfonický metal. To už po čtyřech dnech ví každý, kdo má ještě nohy a zbytky sluchu.
Všichni šli jinam a skončili na stejném místě (Rock for People 2026)
Dva světy, které by na papíře vypadaly jako špatně namíchaný plakát, se na pódiu potkají bez většího tření. O hodinu dřív se lidé váleli v bahně na death metalu, teď zpívají popové refrény a nikdo se nad tím zvlášť nepozastavuje.
Trochu meme, trochu legenda (Rock for People 2026)
Vedle mě si vousatý metalista v tričku Cannibal Corpse natáčí choreografii na telefon a o pár metrů dál skáče dítě na ramenou svého otce.
Nejlepší koncert hrála obloha (Rock for People 2026)
Bloudím mezi stánky, cestami a koridory, zatímco hudba z hlavní stage ke mně doléhá z různých vzdáleností. Možná je to nakonec příznačné zakončení celého dne.
Továrna na identitu (Halsey)
Halsey dlouhodobě pracuje s textem jako primárním médiem – poezie, deníkové záznamy, útržky vět. Písně vznikají až sekundárně, jako kondenzace. Halsey osobní zkušenost okamžitě překlápí do sdíleného obrazu, kde intimita funguje jako materiál.
Několik obyčejných schodů (Jarboe)
Zvuk bobtná, jako když ve tmě člověk chvíli zírá do jednoho místa a postupně začne rozeznávat obrysy, o nichž si ještě před minutou myslel, že tam vůbec nejsou.
Ještě je co zapojit (Author & Punisher + Fange)
Začalo to dřív, než kdokoliv sáhl na první knob nebo strunu. Prosba, která se nečte pohodlně. Vykradená dodávka Fange, zmizelý gear, tour sotva začíná a hned na kolenou.
Držet svět pohromadě (Godspeed You! Black Emperor + Kristof Hahn)
Na některé koncerty se chodí nadechnout. U Godspeed You! Black Emperor se vzduch spíš zahušťuje. Když přicházím do sálu Flédy, na židli u pedalboardu leží šroubovák.
Atmosféra, co se nevejde mezi stěny (Stygian Bough + 40 Watt Sun)
Projekt, v němž se potkávají Bell Witch a Aerial Ruin, působí jako přirozeně vyzrálá forma společného jazyka, který se nevymezuje žánrově, ale způsobem práce se zvukem a časem.
Panoptikon zhuštěných gest (Deafheaven + Portrayal of Guilt + Zeruel)
Hudba, která v posledních letech získala větší dynamické rozpětí, se tady ocitá ve stísněné verzi, a část její síly se musí přizpůsobit fyzice místnosti.
Déšť asteroidů (Xiu Xiu: Eraserhead)
Když padla otázka, jaký bude koncert spojený s Mazací hlavou, Stewart přirovnal film k planetě a asteroidům, které kolem ní obíhají, rozšiřují ji, zasypávají, zraňují.
Dokud nejsme svobodní všichni (Swans + Jessica Moss)
Rukama kreslí dynamiku, otáčí se zády k publiku a hlídá, jak se zvuk tvaruje. Je to zvláštní forma autority.
Dvě tváře se dívají stejným směrem (Mogwai + Kathryn Joseph)
„I’m gonna play some more disgusting songs about fucking,“ řekla a od první chvíle bylo jasné, že to nebude žádné nenápadné rozehřátí publika.
Světlo mezi prasklinami (Hradby Samoty 2025)
Když se dívám na siluetu kaštieľa, myslím na slovo, které mě letos provází od prvního čtení festivalových textů – oživotvorenie.
Tíha slova, tlak zvuku (Dälek + Laokoon + Phal:Angst)
Ticho je pro Willa Brookse odrazový můstek, nestojí v popředí jako frontman, nestaví se před zvuk, ale je jeho rozšířením.