Panoptikon zhuštěných gest (Deafheaven + Portrayal of Guilt + Zeruel)

Rock Café bývá často označováno za „ikonický klub“, ale ikoničnost má dvě tváře. Jedna vychází z historie, druhá z praxe. Dřív nebo později přijde moment, kdy zvuk udeří na strop, který je příliš nízko na to, aby se od něj dalo odrazit. V sobotu večer se tyhle dva póly potkaly v nekompromisní podobě.

Baltimorští Zeruel otevírají bez okázalého gesta. Postmetalové napětí, které se na deskách dá sledovat v pomalých nábězích, tady nemá místo. Klub si vybírá daň už při prvních minutách: hutné plochy se nerozlišují, dynamika se zplošťuje a publikum se spíš rozkoukává, než že by nasávalo atmosféru.

Portrayal of Guilt přicházejí bez okolků. Otevírací sampl z G.R. (Deathpile) působí v překvapivě účinně, jako něco mezi varováním a signálem, že teď už se nebude taktizovat. Kapela hraje koncentrovaně, krátké skladby drží pohromadě díky agresivnímu tempu, které dané dispozice paradoxně snáší lépe než atmosférické vrstvení. Pod pódiem se poprvé objevuje skutečný pohyb, série malých tlaků, posunů a úniků, které naznačují, že večer konečně začíná dýchat. Následuje stěhovací operace, při které se aparatura protlačuje uličkou skrz publikum, zatímco to stojí u stěn. Nikdo se už nediví.

Deafheaven nastupují s jistotou skupiny, která už dávno přestala hrát klubově, ale klubům se čas od času přizpůsobit musí. Průkopníci postblack metalu dlouhodobě staví na kontrastu mezi intenzitou, emocemi a atmosférickým rozsahem. Hudba, která v posledních letech získala větší dynamické rozpětí, se tady ocitá ve stísněné verzi, a část její síly se musí přizpůsobit fyzice místnosti. George Clarke nepůsobí jako frontman v klasickém slova smyslu, je to spíš koordinátor energie než její zdroj. Jeho gesta jsou přesná, nikoli velkolepá, a v malém prostoru vypadají paradoxně větší, protože se dotýkají hranic světla, obklopujících pódium. V některých momentech jako by se snažil udržet rovnováhu mezi člověkem, který chce být viděn, a tím, kdo se opírá o tmu.

fotogalerii z koncertu najdete tady

Doberman přichází brzy a funguje nejlépe. „All hail now the panopticon,“ má v sobě přímou fyzičnost, která nepotřebuje vzdušné vrstvy. Někdo z první řady odchází s krvavým obličejem, což působí jako nenápadný, ale realistický obraz, součást večera. Atmosféra graduje s Brought to the Water a Sunbather, které ztrácejí část své vzdušnosti, ale zůstávají tlakem a rytmem fascinující. Stagedivy a moshpity se stávají přirozenou součástí a energie mezi jevištěm a hledištěm je hmatatelná. Zatímco bicí se prosazují až příliš, vysoké frekvence mizí. Novější skladby, které stojí na jemných texturách a výrazné dynamické práci, se tím rozmazávají (Amethyst, Body Behavior), což je zjevné zejména v pasážích, které na deskách fungují jako nádech, tady je z nich jen další vrstva zvuku. Přesto je set přesvědčivý.

Jeho těžiště leží v letošní desce Lonely People with Power, kterou Deafheaven prezentují jako dosud nejucelenější syntézu svého zvuku. Přetavují v ní témata, která je dlouhodobě formují a odrážejí samotu, přenesené rány, napětí mezi mocí a bezmocí. Starší materiál se objevil jen v náznaku a posloužil spíš jako kontrapunkt k současné etapě, připomínka dřívější exaltovanosti, střetávající se s nově vybudovanou přesností a introspekcí.

Je fascinující pozorovat, jak moc prostor dokáže určovat podobu koncertu. Rock Café není pro Deafheaven ideální a ani se nesnaží být. Kapela je nucena hrát proti místnosti, ne skrz ni, a to, co jinde vyznívá jako široce rozevřená hudba, tady zní jako koncentrovaný tlak bez detailů. Tahle verze je surovější, rychlejší, méně rozvláčná, jako když se podobné kapely teprve formovaly v malých sálech, kde se mezi lidmi chodilo jen bokem a každá kapka potu, pach piva i vibrace tónů se zapisovala do těl posluchačů.