V den, kdy začínaly Colours of Ostrava, před startem mají Masters od Rock a jen o kousek dál hrála americká písničkářka Suzanne Vega, přivezli Kraftwerk do Karlína rave party.
Kraftwerk (de)
15. 7. 2026 Forum Karlín, Praha
Sunu se plným nočním metrem a přemýšlím, kolik kapel skutečně dokázalo posunout vývoj populární hudby. The Beatles? Určitě, jen jsme si na to museli pár alb počkat. Sex Pistols, kteří možná nebyli „ti první“, ale celé punkové hnutí dokázali uvést do pohybu. A nepochybně Kraftwerk, na jejichž jedinečný svět přísahají muzikanti už několik generací.
Když se o nějaké dvě hodiny předtím objeví na pódiu čtveřice mužů ve svíticích overalech a rozezní se první tóny skladby Numbers, je těžké uvěřit tomu, že už uplynulo více než půl století od chvíle, kdy se Florian Schneider a Ralf Hütter pustili v německém Düsseldorfu do prvních elektronických experimentů. Zpočátku ještě s kytarou a bicími, později výhradně s pomocí všemožných zařízení a proto-syntezátorů, které jim ve své době vynesly nechtěnou pozornost místní policie. Inu, cestovat s autem, které je plné podivných zařízení a drátů v době, kdy v ulicích řádí teroristé z RAF, nebyl úplně šťastný nápad.
Čtyři zatím prázdné pultíky a čtyři pixelové postavičky na projekci v pozadí. Sál karlínského Fora zhasíná, k osamoceným pultíkům přichází neonově osvícení členové kultovních Kraftwerk, kteří zahajují elektronickou show s vizuály, co zůstávají v hlavě i po skončení, stejně jako nádech sedmdesátkového synth popu.
Každopádně, v roce 2026 je skoro všechno jinak. Z otců zakladatelů zůstal už jen devětasedmdesátník Hütter a neforemné laboratoře nahradily subtilní pulty a LED stěna přes celé pódium. Z Kraftwerk se za ty roky stala instituce, která už třiadvacet let nevydala jedinou novou notu, přesto plní sály. A rozhodně to není z nostalgie: V téměř vyprodaném karlínském Foru se potkali šedivějící pamětníci v kapelních tričkách, oddaní fanoušci stylizovaní do ikonických robotů z přebalu alba Die Mensch-Maschine, kravaťáci, omladina i děti.
Ta hudba nezestárla, i když se ve dvouhodinovém programu daly najít místa, která přirozeně nasávají postupy techna a pozdějších tanečních žánrů, co naopak zase čerpají právě z pionýrů jako Kraftwerk – příkladem budiž Radioactivity, která se začínala rozjíždět do velmi slušné rave party, žel utnuté až příliš brzy. Dvacetipoložkový setlist měl podobu promyšleného elektronického setu než nějaké katalogové přehlídky, z klíčových alb vytvářela čtveřice hráčů jakési suity, destilované esence skvěle zachycující atmosféru vybrané desky. A že to jsou milníky jako Trans Europa Express, kdy titulní skladbu doplnily ještě Metal on Metal a Abzug. Electric Café pro změnu reprezentovala spojená trojice Boing Boom Tschak, Techno Pop a Musique Non Stop – na titulní skladbu došlo dříve, předcházela zásadní Autobahn s dokonalými retro projekcemi. Úplně nejlépe to fungovalo s albem Computerwelt, tady se tracky skutečně prolnuly a vytvořily jakýsi živý remix.
Kraftwerk inspirují i propojením hudby s vizuální stránkou. Pohled na statické muzikanty zabrané do práce na svých pultech příliš show, navíc bez možnosti jim koukat pod ruce, nenabízí. V oblecích pokrytých sítí pásků, které mění barvu, se nicméně stávají součástí dění na LED stěně. Diváci tak koukají na sestřih z historie cyklistického závodu Tour de France, nasávají atmosféru nočních klubů v Berlíně prostřednictvím neonových log, vezou se magickým vlakem po Evropě nebo se noří do znepokojivého varování před jadernou katastrofou. Radioactivity mimochodem zazněla s japonským textem, jehož autorem je Rjúiči Sakamoto, jehož slavná skladba Merry Christmas, Mr. Lawrence zazněla krátce před tím jako poklidné klavírní intermezzo, coby vzácně slyšený cover v podání německé formace.
V den, kdy začínaly Colours of Ostrava, před startem mají Masters od Rock a jen o kus dál hrála americká písničkářka Suzanne Vega, přivezli Kraftwerk do Karlína rave party. Tak trochu. Zvukově hodně retro, ale zároveň současné, taneční i impresionisticky barvité, vizuálně podmanivé, a s myšlenkovým přesahem, který míří do současnosti – a budoucnosti.
Oslavy vrcholí, dojímání střídají exploze energie. Netřeba se ale ubavit k smrti, naopak naskýtají se příležitosti zastavit a třeba i přehodnocovat. Pohoda vždycky nabízela vše z toho, a ještě trochu víc.
Poslední den svádí k rekapitulaci, soukromému udílení cen a mudrování nad podstatou filmového diváctví.
Areál praská ve švech. Vedle všudypřítomné hudby se od rána rozjíždí i debaty, vědecké přednášky a divadla. Neztratit se ve změti všech programových položek může dát zabrat. Jednodušší je nechat se jimi konejšivě nést.
„Jsem překvapená, že to vlastně vůbec nebylo blbý,“ zaslechl jsem jednu starší paní glosovat svou diváckou zkušenost při odchodu z malého sálu. Přestože jsem v daný moment cítil opačný sentiment, došlo mi, kolik překvapení a nečekaných filmových zážitků (ať už pozitivních, nebo těch vyloženě otravných) každý ročník festivalu přinese.
Učebna U56 na ZŠ Dukelských hrdinů je téměř prosta spacáků. Mnoho nocležníků a nocležnic se už Varů a filmů nasytilo, jiní plánují až závěrečný víkend a ještě tu nejsou. Přijíždějí jen někteří prezidenti, ale ti asi přespí jinde, ranní fronta na jedinou dostupnou sprchu by jim mohla vadit.
Výměna oldschoolových fanoušků The Cure za tradiční pohoďáckou směsici návštěvnictva. Příjemně vláčné rozbíhání festivalového provozu. Triumfálnímu návratu Damona Albarna na trenčínské letiště nahrávalo po celý den i počasí pod mrakem, které jako by chtělo konečně odměnit organizátory za extrémy předešlých ročníků. Kde ale najít nejlepší kávu?