Tíha slova, tlak zvuku (Dälek + Laokoon + Phal:Angst)

Do Kabinetu múz vcházím dřív, než se prostor probudí. Ještě není naplněný těly, ale už pulzuje očekáváním. V sále je chlad. Ticho působí jako kulisa. Je to prázdno, které se napíná jako plátno, a hned první kapela ho protrhne.

Rakouské kvarteto Phal:Angst netvoří hudbu, ale prostředí. Jejich set balancuje mezi urbanistickým hororem a industriálním apokryfem. Hudba jako dusivý déšť, zkreslené smyčky, synťákové mlhy, rytmická recitace, která se mění v sugestivní mantry. V projekcích bují urbanistická úzkost, rozpadlá města, pohyby bez lidí. Texty jsou spíše hesly, fragmenty. Věty, které se opakováním rozbíjejí i zhutňují. Pocta nihilismu? Liturgie rozpadu. Diagnóza pozdní modernity, která je přesná jako strojem ražená mince. Zůstává pachuť a dojem, že to, co jsme slyšeli, je paměť ruin.

Laokoon přicházejí s jinou tělesností. Méně stroj, víc dech, méně mlha, víc napětí ve svalech. Místo otupující repetice, série výbojů. Mikuláši Hamerlovi dýchá hudba za krk, bez přestávky. Je to série signálů. Set z velké části opírá o poslední album Doping, ale vše zní jinak, víc přehlceně, je cítit neustálý tlak. Jako by se kapela záměrně snažila přehřát svůj vlastní systém. Beat není podkladem, ale hlavní zprávou. Texty Hamerly míří přesně, jsou krátké, někdy ironické, jindy ostré jako skalpel, každé slovo jako uzel na nervu. Tohle se říká, protože je to třeba říct. Hledá se přesnost. Ve vzduchu visí neuróza, chaos má rytmus. „Nejde to vypnout.“

Vrchol večera pak patří Dälek. Ticho je pro Willa Brookse odrazový můstek, nestojí v popředí jako frontman, nestaví se před zvuk, ale je jeho rozšířením. Tíha v basech je fyzická, ale pořád je to jen podklad. Brooks mluví pomalu, přesně. O vzduchu, ze kterého se nedá nadechnout, o systému, který se nedá obejít: „Don’t our breath deserve respect? / With all this poison we ingest?“ Bez gest, bez patosu, zatímco jeho slova pomalu prosakují do země. V setu zazní The Essence, Eyes to Form Shadows, Masked Laughter, Numb a mezi nimi dlouhé vrstvy zvuku, každá věta je jako těžítko na prsou. „Despair always ample / Structure's unraveled.“ Bolest se nedá transformovat, jen přijímat. Brookse nelze poslouchat s odstupem. Žádná show, jen tíha.

Koncert končí bez přídavků, bez odlehčení. Ticho se vrací. A právě ta kombinace – rakouský dystopický ambient, česká neurotická přesnost, americká noise-rapová zpověď, dává večeru zvláštní rytmus. Tři různé přístupy, tři cesty. A přitom všechno drží pohromadě. Jedno sdělení, jedno tělo, jeden rytmus.