Za pátým světem (Babau + Richard Hronský)

Kultura v ulicích možná zpomalila, ale neusnula. Tempo letních měsíců udávají větší, menší i DIY festivaly, některé z nich střežené tichou poštou zasvěcených, na internetu bychom oficiální události těžko dohledali. Vedle letních scén otevírá dveře i žižkovské Punctum. Tento týden hostilo australské trio Static Cleaner Lost Reward, projekt Tarquina Maneka, vystupující z tamní undergroundové scény a prezentující dub s příměsí popu, folku i postpunku. A jako by kolektiv Jednoty otevřel krátkou kapitolu, ve čtvrtek navázal jediným Sonitem léta, aby uvedl italské duo Babau s imaginativně postexotickými krajinami a Richarda Hronského s hostujícím Medardem J. Zemanem se slovenskými fujarami. V horku do vody ponořit nohy, anebo poslouchat, jak stéká ze sekvencerů. 

Pojítko dramaturgie 102. Sonitu naznačovalo překračování hranic představ o podobách lidové hudby. Tematizovala, jakým způsobem k ní lze přistupovat a jak ji aktualizovat, aby zrcadlila tendence dnešního digitalizovaného světa. Jan Starý propojil dva hudební projekty, jež ji v základu uchopují podobně, přestože jsou jejich výstupy diametrálně odlišné. Na jedné straně organický ambient, na druhé tříštivá pantropie.

„Vždycky, když přijedu do Prahy, Punctum je pro mě takový obývák. Cítím se tu jako doma,“ zahájil set Hronský a vyzval, ať se dál setkáváme na podobných místech a posloucháme hudbu živě, což je teď zejména potřeba. Tři minuty posledního ukotvení v prostoru, než rozezněl fujaru. U nízkého stolečku kontroler, melodické smyčky, majestátní flétna se roztahovala nejen do výšky, ale násobila se a její třepot rozkročil do sálu; něžně, lehce, s jakousi podporahovou naléhavostí. Když se později beze slov připojil Zeman, fujary se prolnuly v plynulý dialog, až vydechly do ztracena.                                                           

Babau ambientní a pomalu tekoucí rozjímání záhy rozstřelili počítačovou hudbou, jakousi kritickou aktualizací žánru world music. Sami ji nazývají „Quinto Mondo“, který navazuje na pojem čtvrtého světa zavedený inovativním trumpetistou Jonem Hassellem. V Praze poprvé, za sebou přednášku v Synth Library i cestu na Trať společně s fujarovým duem.

Z úzkého pultu mával pitoreskní krab, malovaný závoj. Podivnou oceánskou párty dokreslilo stropní RGB osvětlení, které se příhodně vpilo do ozvěny modulovaných vokálů Luigiho Monteanniho. Podobně energicky dekonstruoval dech příčné flétny, zatímco balancoval na hypnotických dubových beateach. Část publika se jich vesele chytla a na skromném parketu se pustila do tance. Příval energie. Rytmus zároveň kompaktně udržoval těkavý set vcelku a kompenzoval záměrnou roztříštěnost. Ta se nakonec doslova promítla do stavu iPadu Mattea Pennesiho, který v tom nejlepším vypověděl službu.

Přestože se oba snažili udržet tempo, hledání kabelů a vymýšlení záložních plánů při samotné akci bylo nakonec zjevné a sám Pennesi s jistou sklíčeností zmínil, co hasí. Improvizovaně se tedy vrátili k trackům, které hrávali před několika lety – v současnosti totiž operují translokálně a nedokončené stopy si přehazují mezi Itálií a Anglií, což se promítá i do jejich struktury. Těsně před očekávaným koncem se v šumu rozhodli pro pauzu, než se jim podařilo vymyslet funkční alternativu. Většina přítomných se mezitím přesunula na terasu a nahozenou udičku slyšela zpoza zdí. Přestože Pennesi nakonec přepnul software, což mu umožnilo manipulovat s hudebními signály, paleta textur se bohužel slyšitelně ztenčila a konec vyzněl do prázdna. 

Snad se rozuzlení dočkali ti, kteří pokračovali s toutéž sestavou na hradecké veselí. Já budu mezitím Babau vyhlížet s looongplay.