Ještě je co zapojit (Author & Punisher + Fange)

Začalo to dřív, než kdokoliv sáhl na první knob nebo strunu. Prosba, která se nečte pohodlně. Vykradená dodávka Fange, zmizelý gear, tour sotva začíná a hned na kolenou. „Kupte si sakra jejich merch.“ V překladu: tenhle večer není jen o zvuku, ale o tom, jestli vůbec bude zítra co zapojit do zásuvky.

Fange. Kapela, která by mohla hrát někde ve sklepě bez elektřiny, a stejně by to fungovalo. Jejich sludge/industrial stojí na tlaku, který se postupně hromadí, až začne rozkládat vnímání. Purulences naživo běží jako repetice bez úlevy, riffy se vrství, vracejí se v jiných podobách, udržují člověka v jedné rovině. Vokál funguje jako symptom. Právě tady dává smysl krádež, pokračování toho, co Fange hrají. Hudba jako ztráta kontroly nad materiálem, zvukem, tělem, okolnostmi. Zpěv přechází z polomluvy do řevu a drží celý set v bodě zlomu, drum machine jako špatně nastavený tep, přesný, necitlivý. Člověk chvíli hledá živého bubeníka, postupně ta potřeba mizí. Fange jedou jednu polohu a tlačí ji až na hranici snesitelnosti. To stačí.

Author & Punisher přichází s jiným druhem tlaku: mechanika, která je vidět i slyšet. Tristan Shone stojí u aparátu jako operátor systému, který se řídí fyzickými zásahy. Drone machines fungují jako prodloužení těla, tah, tlak, pohyb. Setlist stojí hodně na Nocturnal Birding, kde se motivy ptáků vrací jako způsob pohybu mimo průmyslový rámec, který zároveň zůstává neustále přítomný. Meadowlark pracuje s útěkem a vyčerpáním. Titmouse upadá do pudové roviny. „Rushing to feed like an animal.“ Shoneova fascinace migrací ptáků i lidí je tu strukturální, opakující se motivy pohybu, hranic, návratů naživo nevyzní jako ekologické klišé, spíš coby unavené konstatování.

fotogalerii z koncertu najdete tady

Vrchol přichází ve chvíli, kdy se kontrolovaný systém naruší. Black Storm Petrel a na pódiu najednou členové Fange. Francouzština se zařezává do anglického textu jako cizí těleso, hlas, který tam nepatří, a o to víc sedí, v ten moment se oba světy, mechanický a v rozkladu, protnou bez snahy o syntézu. Cover Glory Box se utahuje do sevřeného tvaru, zpomalený stroj, který se pokouší uchopit touhu. Napětí nepovoluje ani v závěru, kdy dojde na Terrorbird a přímější fyzickou intenzitu, vrstvy se stahují, zůstává tělo a náraz.

Z toho večera zůstává zvláštní napětí mezi kontrolou a selháním. Fange tlačí na pilu tak dlouho, až se všechno začne drolit, Author & Punisher si rozpad snaží zorganizovat, dát mu řád, rytmus, mechaniku. Ani jedno úplně nefunguje, a právě proto to drží pohromadě. Někde v pozadí pořád běží původní zpráva. Ukradený gear, prázdná dodávka, prosba o pár eur. Hudba jako něco, co se může kdykoliv rozložit nejen esteticky, ale i úplně banálně, materiálně. Možná je to ten nejpřesnější kontext pro večer, který mluví o zániku systémů, těl i významů. Tady se to aspoň na chvíli podařilo udržet. Na hraně, pohromadě.