Ulovit velkou rybu (The Great Escape 2026)

Brightonské kluby a bary se každoročně během showcaseového festivalu The Great Escape mění ve výlohu začínajících hudebních projektů i paličatých agentů a agentek, promotérů a promotérek a novinářů a novinářek. Právě ti mezi bezmála čtyřmi stovkami koncertů loví nové objevy srovnatelné se Squid, Kneecap, Kae Tempest nebo Charli XCX, které přímořský festival během dvaceti let uvedl ještě dřív, než kdokoliv z nich pronikl do širšího povědomí.

Největší výsadou The Great Escape je však něco jiného. Festival, který ještě před dvěma lety zažil masivní vlnu zrušených koncertů po kritice spolupráce s britskou bankou Barclays a jejích vazeb na Izrael, poskytuje platformu hudebníkům a hudebnicím v jejich neotesané podobě. Z perspektivy publika to sice může znamenat častý poslech genericky znějících projektů, což je v této fázi u mnoha nováčků přirozené a nelze to brát jako zásadní výtku. Mnohem častěji se ale stává, že při dobře kurátorovaném programu narazíte na koncert, který svádí ke srovnání tu s Black Country, New Road, jinde s Marinou Herlop, a přesto z něj číší energie, horlivost, a především radost z hraní. Právě ta je nakonec hlavním měřítkem kvality, které The Great Escape naplňuje.

Brighton, od roku 1997 oficiálně Brighton and Hove, má v sobě něco specifického. Někoho může svádět k představě britského Los Angeles, pokud tedy pomineme nepředvídatelné počasí. Mnozí místní by se takovému srovnání bránili, přesto se zdá, že festival těží právě z aury progresivního místa s bohatou hudební historií. Je to město, kam přijedete s kytarou na zádech a stovkou v kapse, roky hrajete v malých, obskurních barech a vydáváte EP na vlastní náklady s nadějí, že si vás někdo konečně všimne. Pokud máte štěstí, může to být Nick Cave. Pravděpodobněji někdo z jeho týmu a nejspíš někdo, kdo na něj kdysi narazil na brightonském molu v době, kdy tu žil se svou rodinou v luxusní rezidenci v Lewes Crescent, připomínající bizarní stavbu z Alenky v říši divů.

KDO ZNÁ OLIVII DEAN, AŤ ZVEDNE RUKU!

„Znám Fatboy Slima, Adele i Cavea. Vím dokonce, že si barví vlasy, a s jeho manželkou Susie si tykáme,“ sdělil mi hrdě při mé první návštěvě Brightonu hostitel z Couchsurfingu, který se ujal mě a mé kamarádky během autostopu po jižní Anglii. Řekněme, že se jmenoval Rob. Padesátník s dlouhou blonďatou hřívou, Slashovým kloboukem a kulháním po srážce s Teslou bydlel v obřím viktoriánském apartmánu v Hove, kde ze zdí trčeli černí chrliči a ze stropu visely bíle natřené lustry ladící s monochromatickým interiérem. S Robem jsme se vídaly hlavně večer po celodenních vandrech po Brightonu. Pouštěl nám svou hudbu, tu prý slyšel i Cave, a vyprávěl o cestovatelích, kteří se u něj střídají: o dívkách s hlasem Amy Winehouse i o týpcích se šarmem Scotta Walkera. Přijíždějí splnit si sen o hudební kariéře, ale často je pohltí vír mejdanů a pak beze stopy zmizí.

S Robem jsme už nikdy nebyly v kontaktu. Vzpomněla jsem si na něj ale první večer na The Great Escape, když nám jedna pražská promotérka u piva vyprávěla o hotelu, kde na zdech visí hlavy plameňáků a na posteli leží rybářská síť místo přehozu. Majitelka jí prý také kladla na srdce, že osobně zná Olivii Dean. Rob mi přišel na mysl ještě z jednoho důvodu. Představoval prototyp věčného snílka na pomezí skutečné a vykonstruované slávy, člověka čekajícího na svých pět minut. Nabízí se otázka, jestli se dnes ještě dá prorazit tak, že si vás někdo „uloví v terénu“, jak naznačuje vizuální identita festivalu s rybičkou v prvním plánu.

The Great Escape se tento zážitek snaží simulovat rozmístěním programu do zhruba třiceti koncertních prostor po celém městě. Najdete tu vše od podkroví přes kavárny a sklepy až po klasické kluby nebo venkovní stany. Ty sdílí prostor s takzvaným The Alternative Escape, jehož program na rozdíl od hlavní části sestavují nezávislé labely a promotéři. Vystoupení francouzských altrockových Paerish v baru Inn on the Square ukazuje, že se občas vyplatí vsadit na méně frekventované, atypické venues. S trochou štěstí se dá narazit i na off-off program, například na koncert londýnských Blue Bendy v dusném sklepě The Rossi Bar před jejich oficiálním večerním setem. Hlava na hlavě, zpěvák buší a křičí do stropu, zatímco vedle něj se krčí kytarista v merchi kapely caroline. Paradoxně jde o jeden z nejlepších gigů festivalu - bez jeho oficiální účasti.

V Green Door Store nedaleko hlavního nádraží se to ve středu hemžilo davy lidí přijíždějících z Londýna. Menší prostor mimo festival uvádí hlavně lokální kapely, v zadní místnosti jsme stihly druhou půlku atlantské kapely Sword II, která během tracku Passionate Nun z desky Electric Hour dala najevo své kořeny v hranatém indie rocku a punku à la Deerhunter nebo Warehouse. Bohužel tomu uškodilo špatné ozvučení. Koncert působil, jako by se odehrával v akváriu. Stejný problém byl o den později v Charles Street Tap na The Orielles. Jsem přesvědčená, že to byl skvělý koncert, jen jsem ho neslyšela.

Nic to ale nemění na tom, že Sword II mají patrně vytříbený zvuk, který podtrhuje podmanivý, postdevadesátkový vokální projev Certain Zuko. Po půlhodinovém slotu následovali východoangličtí The Healing Power of Horses, jejichž popisek v aplikaci působil jako enigmatický příslib spirituálního zážitku. Ne všechny kapely ale zvládají nervozitu. Zatímco jedni ji dokážou přiznat a odzbrojit tak publikum, druzí ji překlápějí do nesympatických manýr. To byl i případ švédských The Sylvie’s Head a jejich čtvrtečního koncertu v Chalk, u nichž přístup „I don’t give a fuck“ nepůsobí ani tak jako důsledek stresu, jako spíš přesvědčení, že bratři Gallagherovi jsou stále cool.

TIKTOKOVÁ MIKROTONALITA

Zdá se navíc, že v roce 2026 už nestačí pozornost šikovného agenta ani zmínka v pořadu Johna Peela, aby se z vás stal objev. Náskok mají virální hudebníci a hudebnice, kteří prorazili na sociálních sítích jako Instagram nebo TikTok a jejichž koncerty přitahují enormní množství lidí. Ostatně i tomu se věnují samostatné diskuzní panely festivalu, zaštiťované samotnými platformami. Viralita se vyplácí například québeckému mathrockovému duu Angine de Poitrine – maskovaná dvojice se sice na scéně pohybuje už od roku 2019, globální slávu jim ale přinesla až tři měsíce stará nahrávka ze session seattleské KEXP, která má dnes miliony zhlédnutí. A kdyby nebylo desítek reelsů s lidmi převlečenými do puntíkovaných hábitů a papírmašé masek, které mi v posledních týdnech zaplavily feed, pravděpodobně bych o Angine de Poitrine nevěděla nic.

Angine vyvolávají mezigenerační davovou euforii připomínající rituál výstředního kultu. Trojúhelníky objevující se nad hlavami mi připomenou dobu, kdy se fanoušci Thirty Seconds to Mars identifikovali podobným symbolem. Angine mají ale větší smysl pro humor než Jared Leto a zdá se, že si dobře uvědomují, jak jejich mimozemská vizáž a performance v kombinaci s komplexními rytmy a mikrotonálními prvky přitahují široké publikum. Těžko říct, nakolik je nadšení kolem nich výsledkem promyšlené nadsázky a nakolik oceněním hudební kvality, v níž se mísí mimo jiné funkové a metalové postupy s psychedelií. Jisté je, že za ní stojí dva velmi zkušení hudebníci.

Podobnou otázku si kladu i na závěr festivalu, během pátečního koncertu londýnské avantpopové skladatelky Maddie Ashman ve sklepním klubu Komedia. Ta pracuje s výraznou image - dívka se dvěma vysoko zapletenými copy, v adidasové bundě a sukni. Tento emblematický holčičí vzhled tvoří pozoruhodnou kombinaci s virtuózní hrou na klasickou i mikrotonální kytaru a nečekanými vokálními postupy. V nedávném rozhovoru pro britský The Guardian vysvětlovala, proč mikrotonalita na posluchače funguje: „Myslím, že to prospívá algoritmu. Lidé očekávají, co přijde dál, a my tato očekávání podvracíme, takže začnou něco cítit.“ Přesto mám z jejího vystoupení pocit určité obsahové prázdnoty. Tu například Marina Herlop, kterou se Ashman ve své poutavé výstřednosti a příklonu k experimentu inspirovala, dokáže vedle technické preciznosti naplnit mnohem přesvědčivěji.

USMÍVAT SE A GROWLOVAT

Mikrotonalita možná patří mezi buzzwordy posledních let, ale spoléhat se jen na demonstraci technických dovedností působí spíš jako přežitek. Obzvlášť ve srovnání s koncertem jiholondýnských The Orchestra (For Now) v Quarters, který provozuje promotérské uskupení A Man About a Dog. Frontman během vystoupení spontánně křičí a growluje, zatímco ho v pozadí doprovází mohutná souhra klasických nástrojů. Za zmínku stojí i následní PVA. Jejich darkwaveová performance se tentokrát posouvá více k EDM, což mírně vybočuje z očekávání a zpočátku je podmanivá. Klubové beaty doplňují nečekané tonální zvraty a energii drží především frontmanka Ella Harris, která jako by v tanci splývala s prostorem, ke konci ale publikum začíná odcházet, možná i kvůli souběhu s vystoupením Peaches, na které bylo potřeba zvlášť zakoupit vstupenku.

Referenčním bodem festivalu se nakonec nestávají virální projekty, ale nabitý čtvrteční program, během něhož selhávala technika - přestávala fungovat komba, vazbily mikrofony nebo se zasekávaly stojany. Zejména druhý den festivalu byl čistý senzorický odpal, podpořený nadměrným množstvím kávy, byl to také jediný moment, kdy bylo těžké udržet klidné tempo při přebíhání mezi venues. Kluby praskaly ve švech, i když jste dorazili relativně včas. Na dublinských Madra Salach jsme stály téměř u dveří, mezi rameny dvou vysokých Britů jsem zahlédla zpěváka pobíhajícího po stagi, který ze sebe vydává irské folkové písně s takovou intenzitou, že se mi při skladbě The Man Who Seeks Pleasure nekontrolovatelně draly slzy do očí a nakonfeinovaný tep pomalu slehával.

Až po koncertu Westside Cowboy si uvědomím, že jsem je viděla v Praze před Black Country, New Road. „Je skvělé vidět mladé lidi dělat radostnou hudbu v tak náročné době,“ shrnuje jeden z návštěvníků, se kterým se dáme do řeči. „Vy jste hudební novinářka? No já taky. Tak hodně štěstí, je to docela náročný život,“ dodá jeho kolega z Bloombergu, než oba zmizí. Venku mě do tváře udeří vlhký studený vzduch a ostrá světla nočního města, která prosakují z každé škvíry, z pouličních lamp, neonů, otevřených podniků i oken. Než začnu hledat parťačku, znovu si uvědomím sílu známého klišé o radosti ze společného hraní a vřelosti proudící mezi hudebníky a publikem, i za cenu drobných nedokonalostí.

Možná to zní jako recyklovaný argument o autenticitě. Jenže v době, kdy je mezilidský kontakt a pocit sounáležitosti spíš výsadou, znamená hledání nových talentů hledání hudby, která je dokáže zprostředkovat. O pár minut později sedíme na kraji chodníku s kusem hranaté pizzy v ruce a hlavou plnou dojmů. V postranní uličce se mihne skupina kluků s nástroji na zádech a spolu s nimi doznívají slova písně, která mě před pár hodinami pevně uzemnila: „I’m lyin’ here naked / I’m drenched from the rain / Well, the man who seeks pleasure / Is the man who seeks pain.”