Hildur Guðnadóttir: Miluju pohyb vzduchu

Hildur Guðnadóttir, kterou publikum zná hlavně jako skladatelku soundtracků k filmům jako Joker nebo seriálu Černobyl, působí v kontextu soudobé filmové kompozice takřka jako sabotérka... Rozhovor o tichu i hluku, evokativních obrazech a otázkách, které nemají odpovědi.

„Svět je v posledních letech čím dál tím hlasitější. Mám dojem, že na nás neustále útočí nekonečná masa zvuku. Často si říkám: nemohlo by, prosím, být alespoň na chvilku ticho?“ říká mi jedno dubnové odpoledne islandská skladatelka Hildur Guðnadóttir. Mezi slabiky jejího tichého, klidného a suverénního proudu myšlenek se pootevřeným oknem vplétají ruchy berlínské ulice. Klaksony aut německé metropole jí dávají za pravdu a Hildur Guðnadóttir je jednou z nejvýraznějších autorek posledních dvou dekád, která se v neutuchajícím hluku snaží vytvořit ostrůvky soustředěného klidu.

Hildur, kterou mainstreamové publikum zná hlavně jako skladatelku soundtracků k filmům jako je Joker nebo oceňovaného seriálu Černobyl, působí v kontextu soudobé filmové kompozice takřka jako sabotérka. Ve světě blockbusterů, které mezi sebou soupeří, který nás utopí v hlasitější sonické lázni, se Guðnadóttir programově vyhýbá standardnímu arzenálu svých konzervativnějších kolegů. Neodmítá přitom velká gesta, naopak, málokdo v současné filmové hudbě umí tak přesně odhadnout chvíli, kdy se má zvuk zvednout z ticha, přerůst obraz a přinutit diváka, aby na několik sekund zapomněl, že sedí v kině. Islandská skladatelka, violoncellistka a zpěvačka dobře ví, že aby mohl zvuk skutečně udeřit, musí mít kolem sebe prostor. Ticho v jejím pojetí není absence, ale přesně konstruovaný dramaturgický prostor, místo, kde se obraz učí dýchat.

„Když máte hudbu puštěnou pořád, je to jako s hučením ledničky. Její zvuk je přítomný neustále, a vy ho po chvíli přestanete vnímat. Pak ledničku vypnete a najednou si řeknete: panebože, teď tady vzniknul úplně jiný prostor. Myslím, že s filmovou hudbou je to stejné, když běží pod každou minutou filmu, vlastně si zužujete možnosti, co s ní můžete dělat, lidé jí přestanou vnímat právě proto, že je tam pořád,“ říkala mi a jako by testovala, kolik energie měkký tón jejího hlasu unese. Před očima mi v tu chvíli naskakovaly scény ze všech filmů, ve kterých její hudba vyčkává, sleduje prostor mezi replikou, vrznutím podlahy, nádechem herce a vzdáleným šumem místnosti. A teprve ve chvíli, kdy se zdá, že už není co dodat, nechá zaznít tón.