30/09 19:30Palác Akropolis, Praha
Pozvi ma, neprídem vpadá pod rukama Robina Galii přímo do smířeného povzdechu nad bullshitem „povinných“ společenských akcí přetékajících sociálním kapitálem a trapnými small talky. Sedmá řadovka nachází Katarzii zavřenou doma a snící o utopii, snad i spokojenou, zároveň ale stále pochybující a pozorující pokřivené dění za záclonami.
Drama pohánějící klavír přemosťuje tři roky. Zatímco v závěru Šťastného dieťaťa podkreslovala Kristína Smetanová (Kriss Krimm) snahu vypořádat se s toxickými vztahy, na aktuální Pozvi ma, nepridem vpadá pod rukama Robina Galii přímo do smířeného povzdechu nad bullshitem „povinných“ společenských akcí přetékajících sociálním kapitálem a trapnými small talky.
Sedmá řadovka nachází Katarzii zavřenou doma a snící o utopii, snad i spokojenou, zároveň ale stále pochybující a pozorující pokřivené dění za záclonami. Duch intimně akustického ladění Petra Ostrouchova z předchozí desky přetrvává, obohacuje ho ale subtilní dotek elektronické produkce Aid Kida, Olivera Torra nebo Mateje Turcera. Slovenštinu poprvé ve větší míře doplňuje čeština, hlas Kataríny zase zpěv umělkyň Niky, Terezy Marečkové, Gaiy Anzari, Simony Hulejové, Emílie Laurincové, Laury Jaškové a Karolíny Knězů. Pozvi ma, neprídem je nejdospělejší nahrávkou Katarzie.
BÁRA: Mistrovství Katarzie vidím v její schopnosti jednoduše a přímočaře popsat pocity, které se s lehkým mravenčením osobně a niterně dotýkají asi většiny jejího publika. Cítím to na posledním Šťastném dieťati i na novince, která se víc než vztahům jako takovým věnuje vztahu ke světu i k sobě samotné. Popsat to jako nejdospělejší desku může být trochu zavádějící. Na Pozvi ma, neprídem Katarzia naopak ráda přehání, je na několika místech vzdorovitá, naštvaná i ironická. Právě doslovnost a popisnost situací mi dala na chvíli zabrat, trvalo mi vzít je hned v úvodu alba na milost a užít si svěžest a hravost toho, že si Katarzia dovolí být v textu i hudbě takhle přímá. Jako když rýpe do masového macho rapu, přičemž se posouvá od minimalistického klavíru k úderným rýmům a vynášení soudů nad pohledem na svět, který tenhle žánr definuje. Z prvního songu čiší frustrace z do sebe zahleděného hlavního proudu a jeho očekávání – přes politiku, hodnoty, hudbu i vkus. Půda na desce je tím připravená pro ponor do všech zmíněných zákoutí, někde se vymezit, jinde smířit nebo si představovat lepší budoucnost.
Máte již předplatné?Přihlásit se
Tento článek je jen pro předplatitele
Možnost kdykoliv zrušit
