Když varování, tak pod kůži (Ostraca)

"Explorace mýtického chápání prázdnoty,“ tak popisuje Nika McKagen svou fotografickou sérii Conduit, ve které se dívá na opuštěné doly jako na artefakty těžby omezených zdrojů v honbě za vidinou exponencionálního růstu. Zatímco její dílo prozkoumává prázdnotu, která vzniká lidským zásahem do krajiny, novinka richmondského tria Ostraca se zabývá prázdnotou, s níž se potýkají lidé. Šestou desku Thread zdobí koláž McKagen z prošlého papíru, na kterém je fotografie železné brány důlní šachty: zve k průchodu a emočně zničujícímu sestupu do existenciálních hlubin.

Oproti předchozím Eventualities (2025) představuje Thread ucelenější nahrávku s lepším spádem a se závěrem, který je hudebně i textově pesimističtější. Tázání po smyslu utrpení se v tvorbě kapely objevuje často, podobně je tomu i zde, například když je citována nostalgicky melancholická báseň Fernanda Pessoa o pocitech neuspokojení navzdory velkému množství zážitků a krás. K tomu ale Ostraca silněji vyjadřuje frustraci ze systému, v jehož ozubených kolech mizí vše lidské a přirozené a který toto neuspokojení a osamění umocňuje, podobně jako když po vytěžení materiálu zůstane jen negativní prostor a zničená krajina. V tomto rozpoložení se záběr postupně oddaluje, od pokrytecké reality show k širšímu metafyzickému pohledu: „long shot of the universe/there is no one behind the camera.“