Několik obyčejných schodů (Jarboe)

Poloprázdný sál je zvláštní druh zkoušky. Pro pořadatele nepříjemnost, pro hudebníka tichá hrozba, pro posluchače i nečekaná výhoda. Na hudbu, která kdysi stála v samém středu alternativní imaginace, se dnes chodí skoro komorně. Žádné lokty, jen několik desítek lidí a žena, která už více než čtyřicet let zkouší převést strach, bolest a mystickou zkušenost do zvuku. A to není málo.

Leila Bordreuil začíná večer sama s violoncellem, které během několika minut přestane být violoncellem. Zůstane dřevo, kov, zpětná vazba, tlak vzduchu. Chvíli to zní jako ambientní rozjímání pro ty, kdo si doma pouštějí Coil a předstírají, že mají vyřešený svůj vztah ke smrti. Chvíli jako industriální bouřka zavřená do rezonanční skříně. Zvuk bobtná, jako když ve tmě člověk zírá do jednoho místa a postupně začne rozeznávat obrysy, o nichž si ještě před minutou myslel, že tam nejsou. Nic se neděje, a přitom všechno.

Jarboe patří k osobnostem, u nichž je skoro únavné opakovat jména spolupracovníků, Swans, Neurosis, Merzbow a desítky dalších. Důležitější je, že její sólová tvorba vždy působila jako osobní laboratoř, v níž se gotická estetika, náboženské obrazy, jungovská psychologie a různé podoby magie taví do jednoho celku. Novinka Sightings může působit až příliš uhlazeně, jako pečlivě naaranžovaný oltář, naživo se z ní ale stává něco tělesnějšího, syrovějšího, méně dekorativního. Méně kadidla, více krve.

Úvodní Alchemic One stojí na prostém, ale účinném principu: nadechnout temnotu, vydechnout světlo. „I breathe in the darkness / I breathe in the fear.“ Kdyby to zpíval někdo jiný, mohlo by to sklouznout k instagramové spiritualitě a motivačním citátům vedle fotky lotosového květu. Jarboe tomu ale věří příliš dlouho a příliš důsledně, v jejím podání je spiritualita způsobem, jak vzít bolest do plic a proměnit ji. V Holiness se objevuje jeden z nejsilnějších obrazů večera: tělo jako opotřebovaná loď. Žádný chrám, žádný triumf vůle, žádná biohackerská pohádka o optimalizovaném organismu, jen unavené plavidlo, které se po určitou dobu drží nad hladinou. Břeh je daleko a kdo sledoval, jak se s věkem mění vztah člověka k vlastnímu tělu, ví, že přesnější metaforu je těžké najít. Závěrečná Illusory pak položí otázku, která zní banálně jen do chvíle, než ji člověk vezme vážně. Může čas léčit, pokud je sám iluzí? To, čemu říkáme identita, se začne drolit jako stará omítka, pod ní není pevné jádro, ale další vrstva masek. Joy Von Spain je tichou oporou celého rituálu, elektronické textury, druhý hlas, občas jen přítomnost.

Alternativa se často chápe jako opozice vůči mainstreamu. Po letech ale člověk zjistí, že jde spíš o vytrvalost, o ochotu pokračovat i tehdy, když publikum zaplní sotva část sálu a kulturní pozornost mezitím odplula jinam. Magie, o níž Jarboe zpívá, nemusí znamenat nic nadpřirozeného. Možná jde jen o schopnost vydržet v přítomném okamžiku dost dlouho na to, aby se věci ukázaly bez obalu. Tón jako tón. Dech jako dech. Stárnutí jako stárnutí. Po posledním tónu Jarboe pomalu schází z pódia a Joy Von Spain ji podpírá za ruku. Po hodině textů o transcendenci, iluzi a opotřebovaném těle se všechna symbolika smrskne do několika obyčejných schodů. A najednou je jasné, že právě tohle je celé jádro večera. Žádný útěk z času, žádné vítězství nad hmotou, jen tělo, které už potřebuje oporu, a hlas, který ji dokáže na chvíli poskytnout druhým.