Světlo mezi prasklinami (Hradby Samoty 2025)

Přijíždím do Jablonice ve čtvrtek okolo čtvrté odpolední, tentokrát vlakem. Z okna regionální soupravy míjím pole a roviny, kde se těžko hledá bod zlomu, jen nekonečné přechody mezi světlým a temným, starým a novým, žitým a zapomenutým. Na nádraží vystupuju mezi starším párem s dítětem a dvojicí mladých s celtami na zádech. Vzduch jako by v tom horku neexistoval. Když se dívám na siluetu kaštieľa, myslím na slovo, které mě letos provází od prvního čtení festivalových textů – oživotvorenie. Výraz trochu archaický, trochu vznešený. Neobvyklý i ve své mateřštině. Znamená znovuoživení, obrodu, obnovu, ale co dnes znamená obnovit?

Ve slovenském kontextu je otázka obnovy zároveň otázkou odporu vůči stagnaci, moci, vůči jazykům, které přestaly sloužit. Zámeček rodiny Apponyi pomalu ožívá ve svém tempu. Omítky padají, ale jen tak, aby daly průchod světlu. Pódia rostou na nádvoří a mezi zdmi, koberce a dráty se plazí po chodbách jako předzvěst přechodného rituálu. Opět podepisuji prohlášení o vstupu „na vlastní nebezpečí“, přesto jdu dál s vědomím, že právě tahle hranice dělá Hradby Samoty tím, čím jsou.

Výstava ResurrERect, připravená ve spolupráci s občanským sdružením Vox Loci, zabírá celý prostor přízemí. Obraz Grety Fedory Homzové připomíná noční můru. Její práce zachycují motivy fragmentarizovaného těla, zde navrací podobu bolesti do vizuálního kódu snu. Styl ostré kontury a zneklidňující barevnost rezonují s motivem resurekce nejen tematicky, ale i esteticky. Ve vedlejší místnosti je zvuková instalace Richarda Mikúška reagující na každý pohyb. Cítím, jak tělo zanechává zvukový otisk. Jako by tady nešlo jen o to něco vidět, ale být viděn, nechat se přečíst místem. Mezi tím vším leží na prknech rozprostřený koberec, stylizovaný jako lovecká trofej. Donald Trump přetavený v memento. Tělo jako symbol přehnaného vítězství, i tak může vypadat environmentální výpověď. Je zvláštní, jak výstava a festival splývají, každý krok, který vede od instalací k pódiu je zároveň přechodem mezi rovinami vnímání. Hudba tady není zábava, je to práce. Někdy je doslova vidět, jak se fyzické vyčerpání mění v rituál, u domácích Phragments naopak jak zůstává v tichu, které čeká na svou rezonanci.

Třetím rokem se Hradby konají právě tady, v zámečku, jehož křehký genius loci přitahuje tvůrce jako dutina volá ozvěnu. Ta se však vrací coby návrh nového směru. Letos je přihlášeno přes sedmdesát výtvarníků, téměř čtyřicet z nich se stalo součástí rozsáhlé výstavy, která přesahuje výtvarno. Performance, instalace, zvukové objekty, omalovánky, podivné malby na zdech i ticho mezi pokoji, všechno jako přímá výpověď o době, v níž obnovit neznamená navrátit, ale začít jinak. Nebát se pustit vrstvy, svléct kůži a nechat znovu vyrůst to, co bylo pod nimi. V umění, v hudbě, v lidech.

fotogalerii z festivalu najdete tady

DECH Z KOVU

Na nádvoří už stojí první lidé, opírají se o chladné zdi, pomalu pijí matchu, zatímco se zvukové zkoušky mísí s voláním vlaštovek. Později otevírají Standart Society prostor jako někdo, kdo pozornost rovnou drží za hrdlo. Zuzana Psotková, performerka a herečka, se nebojí být konfrontační, akt nutnosti. Slovenská vlajka, rudé stuhy, texty o vlastnictví těla i země, válce a bezmoci. V době, kdy tamní společnost čelí bezprecedentní polarizaci a ztrátě důvěry v institucionální rámec, působí tyto výstupy jako sůl nasypaná do otevřené rány. Publikum se promění z pozorovatelů v účastníky. Žádný bezpečný odstup, jen tělo v prostoru, slova v těle a občasné uhýbání pohledů.

Letos se dechové nástroje stávají hybnou silou festivalu. Italské trio Ottone pesante s trumpetou, trombonem a bicími hraje metal bez kytar, technicky precizní, absurdní i burcující. Hudba, která nemá být vtipná, a přesto je groteskní. Moshpit se rozjíždí i bez frontmana a neobejde se bez odřených kolenou, kov střílí vzduchem. Závěr večera patří The Devil and the Universe: na scéně se objevují postavy v kozích maskách, jejichž minimalistický darkwave proplétá syntezátory s temnými rytmy, zatímco se na plátně mihají vizuály tančících jeptišek. V předních řadách gotičky, černá krajka, jako na neosatanistickém ravu. Noc mezitím pomalu padá do dvora, hvězdy se srovnávají do obrazců. Když se později potácím směrem ke stanu, zůstává ve mně něco nedořečeného.

ŠUM A PRASKÁNÍ

Probudilo mě horko. Slunce se opíralo do stanové plachty, jako by chtělo připomenout, že noc pod širým nebem není žádný útěk z reality, ale její koncentrovaná forma. I když teplota už nebyla tak úmorná jako ve čtvrtek, dusno zůstávalo nejen ve vzduchu, ale i v hlavě. Jablonice působí ospale, silnice rovná jak pravítko a co chvíli se rozvibruje pod rámusem traktoru, místní hřbitov naopak vítal tichem. Zpátky už bylo rušno, někdo snídal instantní polévku dělanou na plynovém vařiči, jiní přemýšleli, zda zkusit workshop Radical Upcycle zaměřený na undergroundovou zinovou kulturu nebo znovu zajít na výstavu v doprovodu kurátora Omara Mirzy. O to víc vynikla razantní odpověď v podání formace 40 hluchých detí. Noiseový set, který odstartovalo nalévání borovičky se slovy: „Jediná dobrá vec, ktorá na Slovensku vznikla.“ Cynismus jako sebepéče. Vokalistka končila mňoukáním, ale mezitím jsme si všichni prošli očistcem. Performance ETTER X XYRRRA46 se pak odehrávala přímo mezi starými televizory v prostorách výstavy, kde se noise odrážel v zrcadle přerušovaných signálů, rozpadajícího se obrazu i vlastní identity.

SIMM – Eraldo Bernocchi ve své sólové poloze zavřel večer do klubové formy, která nebyla o euforii, ale o přesnosti. V pozadí se pohybovala znepokojivá projekce klaunských obličejů jako z noční můry Walta Disneyho.V tu chvíli jsem si uvědomila, že unavená nejsem. Spíš zpřítomněná. Jako by všechny vrstvy hluku, které se během dne naakumulovaly, konečně našly společný rytmus. Jako by to celé náhle dávalo smysl. A o den později ten smysl Bernocchi znovu přehodnotil, na pódium se vrátil s projektem Sigillum S po boku Paola L. Bandery, tentokrát v dialogu se svou minulostí. Zvuk byl hlubší a proměnlivější, jako by SIMM mapoval současnost a Sigillum S odemykalo archeologii industriální paměti. Pátek byl zvukově hutný, ale ne agresivní, tříštilo se to ve mně, ale nic z toho nebolelo. Všechno, co se mohlo rozpadnout, se už rozpadlo. Teď už jenom skládám nové tvary.

POHŘEB Z VOSKU

Hlava je unavená, ale oči i uši stále hladové. Za euro další kopeček zmrzliny a pomalu do závěrečného dne. V kaštieli se vrstvy loučí s lidmi. Vrstva hudby, která se už tři dny lepí na stěny i vnitřnosti, vrstva prachu, která usedá mezi ztichlé performance. Vrstva smyslu, která se den po dni těžko odlupuje, ale přece něco zůstává pod ní. Na literární pásmo jdu pozdě, což zamrzí, slova mají jinou rychlost než zvuk, těžko se dohánějí. Zachytím už jen rozhovor s Nikolou Týčovou a Borisem Barinou. Nikola čte dvě veršované povídky. Pillulka je o první zkušenosti s drogami a druhá o hádce, která zakončila vztah. Její texty se nezaobírají bolestí, ale tím, co po ní zůstává, a tím je něco mezi hořkostí a světlem.

Drť se zapisuje mezi projekty, které si člověk pamatuje i bez zápisků. Každý song jiný kostým, každá věta jiný společenský podtext. Mezi oranžovou pěnovou čepicí, uháčkovaným kruhem a černým závojem se odehrává cosi mezi divadlem a manifestem. Zpěvačka zmiňuje pokyn nechodit mezi lidi, ale zároveň přiznává, že kdyby někdo chtěl, „my to nikomu nepovieme“. Jsou to gesta jako tato, co dělají Hradby Hradbami, ne úplná pravidla, ale jejich vědomé ohýbání. Death in Rome hrají mimo areál v parku mezi palmami a pochodněmi. Všichni sedí tiše na trávníku, nastává moment loučení. Krylovy písně jako Anděl a Lásko zazní ve ztišeném prostoru. Jsou to covery, ale jako by jimi protékal původní smysl, nepatří nikomu, a právě proto jsou všech. Jemný politický akcent Krylových písní, dnes už zbavený původního kontextu, ale stále nabitý významem, získává nový tvar. A pak přichází kontrast v podobě Trist.

Na Hradbách má každý svůj bod zlomu, okamžik, kdy se zvuk protne s něčím niterným, beze jména. Poslední koncert projektu, který nikdy nepatřil na pódium a více než dekádu spočíval v letargii, přesto se právě v tomhle prostředí rozpadá s až nečekanou intimitou. Na scéně hoří svíčky, mezi nimi fotografie, dětský portrét, čepel. Každý z předmětů má svoje místo, svoje tíhnutí k zemi. Nakonec všechno skončí pod pódiem, jako by se symboly měly vrátit tam, odkud vyšly, do bláta, mezi boty, pod prkna. Je to pohřeb, který uzavírá kapitolu příběhu o touze neexistovat. A pohřby na Hradbách neznamenají konec, jen další vrstvu. Znovu zapálený kůň neodkazuje na smrt, ale na nekonečný návrat. A pak už nic. Jen odkapávající vosk, šepot stanového městečka, poslední výdech prostoru, který se znovu uzavírá.

PRACH A POPEL

Neexistuje žádný konkrétní moment, kdy to skončí. Jen čas, kdy se znovu ocitnu na nádraží, vedle cizích tváří, které ještě před chvílí patřily k mému světu. Všechno se pomalu mění zpátky, ale ne do stejného stavu. Každý návrat je trochu návrhem. Cestou zpět mě míjí děti na kolech, důchodce s igelitkou, auto s přívěsem plným slámy. Všednost se nenápadně vplétá do vědomí, ale něco zůstává ostré jako první zvuk ve tmě. Nejsou to jen fragmenty koncertů, vizuálů, slov, je to zkušenost prostoru, který se zformoval bez dotyku. Oživotvorenie se neukázalo jako návrat ke starému, ale jako proces, který se nezastavuje. Něco mezi půdou a semenem.

Hradby Samoty jsou křehký ekosystém, který existuje jen tehdy, když ho někdo dýchá, vidí, slyší. Někdy to znamená zůstat v hluku, jindy z něj vystoupit. Někdy být svědkem, jindy účastníkem. A někdy prostě jen vydržet a být tam, když se něco děje. Za tři dny se člověk nenaučí novému jazyku, ale může se naučit mlčet jinak. A možná právě v tom je síla festivalu, který se neptá, ale staví před otázky. Je mlčení pasivní, nebo tvůrčí akt? Kdy se z pozorování stává závazek? Může se prostor vyléčit tím, že se do něj vracíme? Do chvíle, kdy se zvuk láme o kámen a zanechává stopy, které se nedají přepsat. Kaštieľ v Jablonici zůstává stát, opřený o svůj čas. Bez pódia, bez kouře, bez plátna. Ale s něčím, co se uvnitř něj nevrací, jen mění směr.