Atmosféra, co se nevejde mezi stěny (Stygian Bough + 40 Watt Sun)

Kabinet múz je místo, kde se neschová ani posluchač, ani hudba. Malý sál s nízkým stropem a lidmi nalepenými jeden na druhého, prostředí, v němž je slyšet všechno a kde se každý zvuk okamžitě zapisuje do situace. Šustění bund, klíče v kapse, pokašlávání, kroky u baru. Kdo přijde nepřipravený poslouchat, ocitá se mimo rytmus místnosti.

Tenhle typ pozornosti Patrick Walker dobře zná. Jeho projekt 40 Watt Sun je v sólové podobě zbavený všech nadbytečných vrstev. Nehoní gradace, hraje pomalu, s přesností a každá nota dostává čas doznít. Hlas drží při zemi, blízko těla, s odevzdaností, která neprosí o pozornost, ale každou skladbou ji získává. Mezi nimi mluví krátce, úsporně, občas se pousměje, jindy utrousí poznámku, která se okamžitě zachytí a stává součástí večera. Oční kontakt působí jako jemné pojivo celého setu. Historka o tom, že jeho přítelkyně přirovnala Pour Your Love k Wonderful Tonight od Claptona, se postupně promění v drobný leitmotiv, připomínku, že i hudba s pověstí existenciální tíhy se může pohybovat v obyčejných souřadnicích. Astoria zazní uprostřed, Marazion uzavírá oblouk.

Stygian Bough pokračují v podobném soustředění, ale využívají jiné prostředky. Projekt, v němž se potkávají Bell Witch a Aerial Ruin, působí jako přirozeně vyzrálá forma společného jazyka, který se nevymezuje žánrově, ale způsobem práce se zvukem a časem. Dylan Desmond stojí opřený o mohutnou sedmistrunnou basu, jejíž spodní polohy se rozlévají prostorem v pomalých, vytrvalých vlnách. Tlak, který vytváří, se usazuje v těle dřív, než ho člověk začne reflektovat.

fotogalerii z koncertu najdete tady

Materiál z nejnovější desky Volume II zůstává pevně ukotvený v sále, Jesse Shreibman pracuje s bicími jako s nástrojem pro vymezování času. Jednotlivé údery určují trvání ploch a dávají hudbě rozměr, pedály pod nohama přidávají dlouhé, táhlé tóny připomínající varhanní rejstříky. Jsou podprahovým posílením gravitace, která hudbu táhne stále dolů. Erik Moggridge propojuje celek hlasem, který funguje jako další zvuková vrstva, přirozeně zapuštěná do struktury. Rozlišování jednotlivých částí postupně ztrácí význam a texty se objevují jako fragmenty, které se na okamžik zachytí v prostoru. „Where endless waves became the sky / The toll of madness is open eyes.“

Koncentrace v sále se nerozbíjí. Čas se rozprostírá, orientace podle běžných měřítek přestává fungovat a celek drží pohromadě pomalost, vytrvalost a schopnost udržet tlak. Poslední tón zůstane viset v prostoru. Potlesk přichází až ve chvíli, kdy je jasné, že ten stav se už dál nerozvine. Večer nezanechává sled momentů, které by si člověk odškrtával v paměti, zůstává jeden souvislý dojem, dlouhý, těžký, neuspěchaný. Přesně ten typ koncertu, po kterém má smysl jít domů pomalu a nemluvit.