Déšť asteroidů (Xiu Xiu: Eraserhead)

Xiu Xiu přijeli do Prahy s projektem Eraserhead, reinterpretací filmového debutu Davida Lynche, který i po téměř padesáti letech dokáže děsit, i když není úplně možné mu porozumět. Jeho svět je zároveň konkrétní i abstraktní, dá se spíš cítit než vysvětlit.

Ještě před koncertem proběhl rozhovor Miloše Hrocha s frontmanem Jamiem Stewartem. Mluvili o vztahu k Lynchovi, o tom, jak poprvé viděl Twin Peaks: Ohni se mnou pojď, později i Zběsilost v srdci, ke které přistupoval se skepsí. Došlo i na projekty Xiu Xiu Plays the Music of Twin Peaks a Factory Photographs, vycházející z fascinace zvukem a průmyslového šumu, který se v Lynchových dílech stává nositelem emocí. Xiu Xiu tehdy jeho melancholii přetavili do děl plných neklidu a intimní hrůzy.

Když padla otázka, jaký bude koncert spojený s Mazací hlavou, Stewart přirovnal film k planetě a asteroidům, které kolem ní obíhají, rozšiřují ji, zasypávají, zraňují. Nakonec, když se Hroch vrátil k albu Dear God, I Hate Myself a zeptal se, co má Stewart na sobě rád, odpověděl s cynickým humorem: „Nic.“ Drobný úsměv přidal slovům další odstín.

fotogalerii z koncertu nalistujete tady

Po rozhovoru přišlo čekání. Dlouhé. Sál se naplnil, dusno, žádný průvan, jen šustění bund a lehké napětí. Když duo nakonec nastoupilo, bylo jasné, že to nebude koncert v běžném slova smyslu, spíš performance. Xiu Xiu se k filmu nepřiblížili jako k předloze, ale jako k mrtvému tělu, které rozebrali na části. Nepoužili původní soundtrack, místo toho vytvářeli vlastní z fragmentů hluku, industriálních rytmů, napodobenin dětského křiku, zvuků vlaků a sirén. Angela Seo a Jamie Stewart šli každý po své hraně kontrolovaným pádem, ostatně i pro Lynche byla hudba o téhle hraně. Jejich set působil skoro chronologicky, jako by sledoval vývoj filmu, od první tenze po rozklad, od šeptání po řev. V závěru zazněla In Heaven (Everything Is Fine), ikonický motiv a pak Stewart vstal, vzal přepravku lahví, hodil ji do popelnice a rozbil holí.

Za kapelou se promítaly vizuály. Kohouti, chrliče, tváře v orgasmu i agonii, mořská pěna, lebky, latex. Noční můra i art-school. Nešlo o ilustraci filmu, spíš o jeho přetavení. Místy jsem nevěděla, kam dřív s očima, obraz i zvuk spolu bojovaly o pozornost. Hluk, světlo, tělo, projekce, všechno se rozpadalo a znovu skládalo do jiných tvarů. Xiu Xiu nabídli to, co dělá Mazací hlavu filmem, který nelze zapomenout. Neklid, hluk a zvláštní krásu v odpornosti. Nehráli písně, ale sny. A trochu i to, co z nich zbylo.