Teepee přeskočili škatulku dream popu či romantického indie, kdy stavěli především na něžném vokálu, dvou kytarách a pár efektech.

Aby se návštěvníci nenechali příliš unést optimismem a nezapomněli na blížící se zkázu společnosti a pohlcení technologiemi, je tady Deathprod v Betonhalle.

Na nové album se napjatě čekalo dlouhých třináct let, a když konečně vyšlo, sklidilo zasloužený ohlas. Ne, tentokrát není řeč o kultovních Tool, byť se pohybují ve stejném stylovém ranku.

„You know who's back up in this mothafucka.“ Když se řekne metalcore, naskočí mi okamžitě Darkest Hour.

Komfortní zóna pořád nikde, CTM je jako výzva, zamyšlení nad tím, jak se v době nestálosti udržet pohromadě a co to vlastně znamená.

Není divu, že formaci The Hu přivítal po střechu zaplněný Lucerna Music Bar.

Máliková se ráda oddává experimentování s vybavením a o drum machines dokáže vyprávět se zapálením jako málokdo.

Úvodní melodie připomene tvorbu Thelonia Monka, což vlastně vypovídá i o celém výrazu a zvuku, který skupina vytváří...

Sub Focus nastoupí, potřese Bifidovi rukou a vypálí Rock It v double dropu s Take You Higher od Wilkinsona, synergické double dropy padají jeden za druhým téměř bez ustání.

Typické dlouhé vlasy, dramatický make-up, plnovous, elegantní, nejčastěji vlastnoručně navržené šaty, vysoké podpatky. Sevdah v Bělehradu.

Nevím, jestli zrovna tahle situace mu dodala kuráž nebo co se v něm zlomilo, ale pak bylo všechno jinak.

Celým večerem se nese velký důraz na kořeny a pospolitost, chvílemi se v téhle situaci cítím trochu stísněně jako na sektářském kázání, do poznámek si píšu - guru feeling.

Bezčasá benzinka se zjevuje v neonové záři a v místnosti nad ní jsou plyšová chlupatá křesla a misky s tutti frutti žvýkačkami.

Středa dopoledne, hraje mi Neil Young, deska Broken Arrow, kterou zakládající kytarista Planes Mistaken for Stars považoval za trestuhodně nedoceněnou.

„Po pravdě – nevim,“ odvětila jedna z porotkyň Chalupeckého ceny Vjera Borozan, když se jí moderátoři zeptali, zda se opravdu baví, anebo zda to jen předstírá...

The Fall. Světla žhnou a gradující hudba jako by trhala kusy sebe sama a ty padají z pódia do hlediště.

Sedm lidí a jedna umělá inteligence zaplnili industriální budovu Kraftwerku odzbrojující dávkou energie, křehkosti a lidskosti.

V obyčajnom šedom svetri a s drobnou zimnou čiapkou sa podobá na Marvina Gayea nielen vizuálne, ale v jeho tvorbe je počuť aj dušu tejto legendy.

Během celého bloku fascinovalo nejen to, jak precizně jsou hráčky sehrané, ale i souznění, které se dá občas zachytit u jazzových nebo rockových kapel.

Vidím trika Nitzer Ebb, gotiky z krypt mísící se s klasickým techno výkvětem v černém, vidím chlapce v béžových rolácích...