Bratislavský přelud (Sharpe 2026)

Dva dny místo tří, slunce střídá těžké šedé mraky. Během roku se změnila spousta věcí, politicky k horšímu, překročení prahu Nové Cvernovky na konci dubna působí ale stále stejně. Útěk, možná trochu i únos, na okamžik mimo čas a dotírající kulturně normalizační tendence. Osmá edice showcaseové přehlídky spojující hudební konferenci i festival se přitom neskrývá, už jen její konání je malým, o to potřebnějším vítězstvím v nerovném boji.

FILIP: Když jsme v loňském roce přejížděli slovenské hranice, bylo to jako vpadnout do bojové zóny. Náměstí plnily demonstrace na podporu neziskových organizací a ministryně Martina Šimkovičová zvládala zasazovat svobodné kultuře jednu ránu za druhou. Společenské klima jako by za Lanžhotem spadlo hluboko pod nulu. O rok později teplotní rozdíl už nepociťuju, mráz panuje na obou stranách. Varování před maďarsko-slovenským scénářem zaznívalo nejen vloni hodně, rychlost jeho realizace přesto šokovala. Vedle nabitého programu jsme se tak letos přijeli především učit. Jak přežít, odolat, a přitom se nezbláznit.

KRISTINA: Možná za to mohla sluncem prosvícená venkovní stage, jaro v rozpuku, barevný vizuál nebo fakt, že i přes usilovné snahy zabránit kultuře vymykající se preferencím současné slovenské vlády existovat jsme se v prostorech bývalé chemické průmyslovky opětovně setkali – celý víkend jsem vnímala s daleko větší nadějí než předchozí dva ročníky. V první řadě proto, že navzdory mnohokrát opakované otázce předchozích let – jestli se bude moct Sharpe uskutečnit i přes zásahy do financování nezávislé kultury – jsme pozitivní odpověď mohli prožít. Program složený nejen z řad českých a slovenských lidí z hudební branže, muzikantů a hudebnic i hostů zastupujících světově uznávané akce, jako je Burning Man, Glastonbury nebo Ment, potvrzuje, že ačkoliv česko-slovenská kultura prochází obdobím temna, díky vytrvalosti a nezlomnosti lidí, jako jsou organizátoři Sharpeu, máme stále na co se a z čeho se kulturně těšit.

PRINCIPY ODOLNOSTI

FILIP: „Skutečnost, že se menší scény zaplňují, neznamená úspěch. Jde spíš o projev toho, že větší kapely chtějí mít jistotu, že nebudou mít žádné ztráty. Začínající kapely tak přicházejí o prostor, kde by mohly vůbec hrát,“ povzdechne si uprostřed panelu Underground Going Overground dánská hudební manažerka Kat Jarby. Téma zhoršujících se podmínek téměř ve všech aspektech kulturního průmyslu se táhne jako červená nit celou konferenční složkou a neutichá ani v náhodných rozhovorech mezi zdmi Cvernovky. Když se o pár hodin dříve Andraž Kajzer z lublaňského Mentu zasní, že by sociálním sítím nejraději věnoval jen jeden příspěvek vysvětlující, jak je nejlepší koupit lístky okamžitě a zbytek nudného, a hlavně drahého marketingu by tak mohl hodit do koše, dokládá skvěle realitu napjatých rozpočtů nejen festivalů, ale i venues, promotérů i samotných umělců, jejichž prostředky často končí v rukou digitálních molochů.

A přesto mezi jednotlivými debatami a vzrušenými diskuzemi jde cítit hlavně odhodlání a zarputilost, chcete-li i umanutost. Sklouzávat ke slovům o naději by bylo klišé, ale jestli Sharpeu skutečně něco jde, je to dodání pocitu, že snaha o svobodný a kvalitní kulturní provoz pořád dává smysl. Slovenskou kulisou je pocit jakéhosi odboje ještě umocněn, ale při ponorech do vybraných témat se jednotlivé problémy přelévají mezi hranicemi států.

Tady najdete fotogalerii z festivalu, a tu zase To nejlepší dle redaktorů Full Moonu a přátel úplňku.

KRISTINA: Opakované výzvy k neodkládání nákupu vstupenek na akce, na které člověk plánuje přijít, se ozývá z mnoha stran. Postcovidový syndrom nechávat rozhodnutí na poslední chvíli, pokud zrovna nejde o megashow světových hvězd, kterých by se odklad nákupu stejně nedotkl, trápí festivaly i kluby napříč scénami, nejde o lokální problém. Organizátoři musí v posledních letech vynaložit o to větší energii (a finance) do propagace. Během zmíněného panelu vedle očekávatelné nejistoty, která se s nepředvídatelnými prodeji pojí, se zdůrazňuje i bod, který nemusí být na první pohled samozřejmý. Se snahou více upozornit na svou akci musí organizátoři platit i více peněz společnosti Meta a jejím platformám Faceboook a Instagram. Otálení s nákupem lístku tak mimo jiné podporuje firmu kritizovanou pro nedostatečnou kontrolu dezinformací, šíření nenávistného obsahu nebo užívání manipulativních algoritmů upřednostňujících kontroverzní příspěvky.

Pozitivní infuzi představoval rozhovor zakladatele festivalu Pohoda Michala Kaščáka s ředitelkou projektu Burning Man Marian Goodell. V hlavním sále Cvernovky naplněném jako během vystoupení hudebních headlinerů z úst Goodell zněla spousta nadějných idejí, na kterých stojí pouštní komunitní událost, které se ročně na osm dní v 1135 tematických kempech aktuálně účastní přes sedmdesát tisíc „burners“. Deset principů, které jsou základním kamenem akce, a patří mezi ně mimo jiné dekomodifikace, radikální inkluze, občanská odpovědnost, komunitní spolupráce nebo darování bez očekávání protihodnoty, působí jako náčrt utopického světa stejně jako představa, že v celém areálu není ani jeden odpadkový koš a všichni se o svůj odpad starají sami, ve srovnání s realitou velkých evropských festivalů působí pohádkově. Goodell přiblížila i politiku tajení jednotlivých umělců a umělkyň, kteří se na pouštních pódiích prostřídají. „I kdyby to byla Yoko Ono,“ odpověděla Kaščákovi, který o nevadské „playa“ vyprávěl s podobně euforicky zářícíma očima jako dítě o dárcích pod vánočním stromkem. Koncept Burning Mana se rozšířil do více jak stovky lokací po celém světě a vypadá to, že se své regionální odnože vedle Jižní Afriky, Nového Zélandu nebo Nizozemska dočká i Česko.

SPODNÍ VODY ŽIVELNÉ

FILIP: Festivalové složce Sharpeu prospělo scuknutí do dvou dnů. Na nic se nečeká, nic se nepředjímá. Oba večery působí jako neúprosný závod s časem, kdy v půlce téměř každého setu nabývám pocitu, že už jsem měl být dávno jinde. Roli domácích headlinerů potvrzují s přehledem Meowlau. Debut Kvety Laury Jaškové rezonuje od únorového vydání a zcela zaplněná Radio_FM stage je toho důkazem. „Bývam na fuckin piatom poschodí / A nemám výťah / A nemám ani teba,“ zní z potemnělého pódia, jímž problikává pouze červená záře světlometů. Introspektivní, bolestně upřímné texty působí v živé postpunkové estetice ještě surověji než na nahrávce, neurotický pohyb frontwoman podtrhává naléhavost sdělení. Jestli jsem si u nějakého setu přál, aby nekončil, bylo to tady.

V kontrastu s divokou energií a brutální otevřeností bratislavské multiinstrumentalistky působí secret sessions v místní knihovně jako místo spirituálního usebrání. Neznamená to, že by zde energie neproudila, jen si klestí cestu rozvážněji spodními vodami. Vystoupení Samo Benko Orchestra v těchto konturách nabývá až psychedelického účinku, kdy se všichni pomalu vpíjíme do starých sklápěcích sedaček. Na milisekundu precizní rytmika doplněná o nečekané dobrodružné vstupy dechů a piana působí hřejivě, hravě a hypnoticky. Cover skupiny The Cinematic Orchestra zapadá na první dobrou. Živelnost, jen jiného střihu. Jedno z mnoha kouzel Sharpeu se ukrývá právě zde, v malých momentech rozesetých v line-upu, které každý z návštěvníků prožije jinde a v jiný čas. Nakonec stejně všechny splývají do kolektivního stavu vědomí, že právě teď a tady se děje něco mimořádného.

KRISTINA: Vzhledem k rozmanitosti programu a celkově pětačtyřiceti koncertům mě až mile překvapilo, v kolika debatách jsme se s přítomnými shodli na tom, že nejzajímavější zahraniční show festivalu předvedlo madridské experimentální elektronické trio 1111. O to více mě zaskočilo, když jsme se s kapelou během sobotního večera dali do řeči a na naše pozitivní komentáře reagovali viditelně ohromeně, protože to pro ně byl dosud prý absolutně nejnáročnější koncert, kdy se všechno, co se technicky mohlo pokazit, pokazilo. Sharpe tak svým výběrem potvrdil, že dokáže rozeznat skutečné profesionály na počátcích kariéry, což jen dokreslují programy Primavery a Roskildeu, ve kterých se před zářijovým vydáním druhé studiovky Historias de Ángeles objeví.

OBRANA PROTI APATII

FILIP: „Jsou domácí, proto jich máme vždycky tak málo. Dělá je přímo náš šéf a má z jejich přípravy hezky namakaný tricepsy,“ omlouvá s úsměvem nedostatek zásob největšího gastro objevu v podobě čedarových tyčinek paní z bistra, když se po několikáté ptám, jestli se přece jen nějaké nenašly. Smutná zpráva, o to milejší interakce. Těmi je ostatně celý Sharpe protkaný a nesou v sobě něco z ducha americké pouštní akce, která při přednášce Marian Goodell působí spíše jako přelud. Část podstaty nevadské akce lze najít i v Bratislavě.

Důraz na komunitnost může znít jako ohraná písnička, ale v době okopávání kotníků kulturních institucí ze všech stran je nejlepší obranou proti apatii, vyhoření a pocitům beznaděje. Bylo by jednoduché říct si, že nic nemá smysl a zabalit krám. Událost jako Sharpe ukazuje pravý opak. Ať už se člověk podívá na celé dva dny neúnavně pobíhajícího ředitele Michala Berezňáka, nástrahy dramaturgie trpělivě vysvětlujícího Daniela Vadase nebo nekonečným entuziasmem překypujícího Dominika Proka za delegátským barem, energie se mu vlévá do žil sama. Jestli si z Nové Cvernovky odvézt něco mimo nových přátelství, hudebních objevů a gastronomických zážitků, je to návod, jak se ubránit skepsi a vydržet i v nehostinném prostředí. Budeme ho všichni ještě potřebovat.

KRISTINA: „Pokud se bojíte, že by vás ohrozilo trio s mikrofony nebo lidé s duhovými vlajkami, váš režim je slabší, než si myslíte,“ psala jsem v loňském reportu z budapešťského Szigetu, přezdívaného „ostrov svobody“. Po výsledku maďarských voleb se zdá, že každý projev nesouhlasu s vládami, které se aktivně snaží udusit svobodnou kulturu, má smysl, a dokud budou existovat prostory jako je Sharpe, stojí za to bojovat.