Fuck Orbán (Sziget Festival 2025)

Po jarním ústavním zákazu shromažďování na podporu queer osob, kdy vláda Viktora Orbána zlegalizovala možnost použití kamer s programem na rozpoznávání obličejů, aby bylo možné účastníky budapešťského Pride sankcionovat i zpětně, a červencovém zákazu irským Kneecap vstoupit do Maďarska na tři roky a hrozbám, že jestli se kapela pokusí na Sziget přijet, bude okamžitě vyhoštěna, visela ve vzduchu zásadní otázka. Zůstane jeden z největších evropských festivalů, konající se na Óbudai, nadále Ostrovem svobody, jak se mu už dlouhá léta přezdívá? Po týdnu plném prachu, globálních hvězd, desítkách nachozených kilometrů a mnohých politických projevech je vzkaz místní vládě jasný. Pokud se bojíte, že by vás ohrozilo trio s mikrofony nebo lidé s duhovými vlajkami, váš režim je slabší, než si myslíte. A Sziget se práva svobodného vyjadřování rozhodně nevzdává.

365 PARTY

Nebyli jsme v srdci Budapešti. Byli jsme na texaském ranči s drinkem v červených kelímcích a v kovbojských kloboucích s Post Malonem, vzpomínali na studentská léta s nostalgickým setem Nelly Furtado, slavili narozeniny Shawna Mendese, obdivovali humanoidní androidku Eve, tříštící stěnu mezi divákem a živlem pod taktovkou Anyma. Chappell Roan nás přibrala do klubu růžových poníků a Charli XCX na party, která s prvními paprsky slunce nekončí. 365, party girl na málo místech vyzní tak ikonicky jako v areálu, který se začal primárně zaměřovat na noční život a nekončící večírky. Jako pravidelný účastník posledních deseti ročníků bych ale proti novému směru měla drobné výtky. Nebo možná proti náladě těch, které do areálu tento rok přivedl.

Ačkoliv týdenní, téměř půlmilionový podnik dokáže být vyčerpávající, množství opravdu dobrých kapel, lidí a zážitků jakoukoliv námitku v hlavě vždy utišilo, než se dokázala zformovat. V letošním roce si ale nešlo nevšimnout prázdnoty pod pódii až moc velkého množství zajímavých kapel. Předpokládala jsem, že se inflace, zvyšující se ceny všech komodit nebo množství koncertních turné globálních hvězd promítly do čísel. Závěrečná tisková zpráva ale uvedla, že se v areálu letos vystřídalo 416 tisíc lidí, tedy o pět procent více než loni. Často to tak ale nevypadalo.

Podle hlavního organizátora Tamáše Kádára to bylo letos poprvé po letech, kdy se návštěvnost zvýšila, čímž se zastavil postupný pokles. Zároveň předběžné údaje ukázaly, že letošní publikum bylo o něco mladší než loni, což je v době, kdy festivaly zápasí o mladé publikum, které si na ně díky pandemické pauze nevytvořilo vazbu, velice dobrá zpráva. Vstupné pro osoby mladší 21 let, rozdělení prostoru do řady tematických distriktů a obohacení programu třeba o graffiti dílny nebo skateboardový park byly skvělými kroky, které se na statistikách podepsaly, ovšem ani letos Sziget nevykázal zisk. Pandemie se do finančních výkazů stále promítá v celé kulturní oblasti.

PŘEHLUŠENÁ PRÁZDNOTA

Orientace na elektronickou hudbu dává ve snaze oslovit mladší publikum smysl. Kouzlo Szigetu vždy představovala jeho diverzita, sobotní program by se ovšem dal zaměnit za nabídku Tomorrowlandu – počet větších umělců, kteří vystoupili a neměli na Youtube kanálu záznam právě z belgického elektronického svátku nebo pod hlavičkou francouzské platformy Cercle, byl zanedbatelný. Když tak z druhé největší stage zněl hypnotický instrumentální set ekvádorsko-švýcarských Hermanos Gutiérrez, přehlušovaný okolními partnerskými stages hrajícími největší taneční hity, působilo to až nepatřičně.

Počet návštěvníků koncertu kolumbijské zpěvačky a multiinstrumentalistky Ely Minus, která v minulosti odjela mimo jiné turné s kanadským Caribou a svou magnetickou podívanou se zařadila na seznam nejzajímavějších položek vůbec, bych dokázala spočítat na prstech. První půlhodinu super zábavného setu francouzského labelu Halfpipe, který zařazuju mezi své nejoblíbenější sety posledních let, tancovalo před trojicí djs lidí jen pár.

Byly dvě ráno, procházeli jsme mezi stagemi a přes veškerý prach, který stále ještě vířil ve vzduchu po dusotu tančícího davu během koncertu Post Malonea, který mimochodem předvedl jednu z nejlepších headlinerských show, které jsem tu viděla, jsem myslela, že v dálce zahlédnu větrem odnášené klubko sena, které by dokreslilo prázdnotu náhlé prérie. Byla neděle večer, že by všichni odešli? Důvodem byl fokus na noční život.

Sektor věnovaný elektronické hudbě, ve kterém se prostřídali Don Diablo, Steve Angelo, I Hate Models, Armin Van Buuren, Amelie Lens nebo The Blessed Madonna, praskal ve švech. Stejně tak partnerská stage Coca Coly nebo Havana Club, které v upraveném tempu střídaly hity Lady Gaga, Britney Spears nebo Abba po půlminutových sekvencích. Jsou to místa, kde jsem každý večer sama zpívala z plných plic, ale hudební festivaly a Sziget v jejich čele vždycky byly nejen o protančených nocích a parties, ale i o objevování nových jmen. A to letos neplatilo, jako by táhli jen headlineři, večírky a tiktokové hvězdy.

VIRÁLNÍ FUNGUJE

Virální úspěch pod pódia davy přivádí, naštěstí zaslouženě. The Wellermen se dali dohromady díky sérii duetů na TikToku, kde každý z nich postupně přidával svůj hlas k písni Wellerman. Původně spolu neplánovali kapelu, spojilo je nadšení pro stejnou skladbu. Až potom, co jejich verze začala obíhat internet a získávat miliony zhlédnutí, začali spolupracovat cíleně. Jejich repertoár stojí na tradici námořnických písní, které kdysi pomáhaly udržet morálku na dlouhých plavbách, jejich energie je nakažlivá a každý z nich prezentuje odlišnou personu. Mladý zpěvák jako vystřižený z éry 'N Sync v tílku s růžovým nápisem KEN, zrzavý hokejový nadšenec s flétnou, potulný guru se šátkem krotícím dlouhé vlasy a viking s košilí rozepnutou do půl hrudi. Jakkoliv úsměvně jejich kombinace působila, fungovali skvěle a rovnou jsem si je zařadila do seznamu kapel, které potřebuju vidět znovu.

Dav čekal i na americkou Sofiu Isella. „Když mi bylo patnáct a začínala jsem zpívat, všichni říkali, že hlavně nesmím být politická, protože bych tím přišla o část publika. Pak ale došlo ke zrušení precedentu Roe vs. Wade a mně došlo, že všechno je politické. Apolitické umění neexistuje,” uvedla píseň Us and Pigs dvacetiletá zpěvačka. Odkazuje na rozhodnutí tamního nejvyšší soudu z roku 2022, který po 49 letech zrušil ústavní právo na potrat a jednotlivé státy se mohly rozhodnout, jestli potraty zakážou, nebo ponechají legální. Aktuálně v 41 státech platí v různých úrovních zákazy potratů a v některých z nich mohou ženy nebo doktoři provádějící zákrok jít do vězení až na dvacet let. „Our women are cattle / Does it have to happen to your mother / To your sister or your daughter / For you to take it personal / So pump us full of sperm / Put us in a barn / Us and pigs / In nine months we'll have a kid you won't care about / And if the kids not straight, white and male / We guarantee a living hell.“ Ve stínu posledních let, kdy se v množství zemí tvářících se jako demokratické utahují opasky okolo lidských práv, řezala s intenzivní lehkostí zpívaná slova do ran ještě hlouběji než dřív. A tíha jednotlivých veršů viditelně dopadala na publikum.

fotogalerie z festivalu najdete tady

Isella je jedním z nejzajímavějších hlasů současné scény. Hudebnice kombinuje obraznost s doslovností a vše podává s chladným až sarkastickým odstupem. Mistrně pracuje s projevem a její texty fungují i jako perkusivní prvek, který postupně graduje do emocionálního vyvrcholení. Na stagi volně přechází mezi hrou na housle, elektrickou kytaru nebo klávesy a na první pohled zaujme teatrální performance. Prezentuje se jako rozcuchaná hororová panenka a když ji při jednom z trhavých pohybů problesknul skrz vlasy pohled, přeběhl mi mráz po zádech. Děsila mě, ale zároveň jsem nemohla odtrhnout zrak, jako bych byla posedlá i já. Její syrové, poetické a zneklidňující komentáře k moci, genderu a společnosti rezonovaly. Ve skladbě Everybody Supports Women dekonstruuje často skloňovanou frázi „všichni podporují ženy“, aby odhalila, jak snadno může pozitivní projev sklouznout do oportunismu, v Doll People zpívá o ženách, které jsou brané jako objekty. Isella není jen autorkou pár virálních hitů, brzy bude její jméno v lineupu po boku největších globálních hvězd.

KRITIKU NEUTIŠÍŠ

„Přáli bychom si být tam s vámi a zahrát si znovu na prvním evropském festivalu, na kterém jsme kdy hráli,” zářilo na obrazovkách jedné ze stage těsně před půlnocí v den, kdy měla kapela vystoupit. I přes snahu maďarské vlády utišit hlas irských Kneecap, kteří se opakovaně stavějí proti izraelským zvěrstvům v Gaze a kritizují britskou a americkou vládu za spoluúčast, se alespoň přeneseně na Ostrově svobody přeci jen objevili. Následné video začalo sekvencí z rozhovoru s Orbánem, který kritizuje organizátory festivalu za to, že neměli „zdravý rozum a pozvali takovou kapelu do Maďarska”. „Fuck Orban,” skandoval dav. „Izrael páchá genocidu proti palestinskému lidu. Viktor Órban a jeho vláda to podporuje,” svítilo do tmy. „Musíme stát při sobě. Proti Orbánovi, proti Izraeli, proti genocidě,” končila zpráva, „Free Palestine“.

Zatímco umělci a umělkyně se můžou potýkat s nevolí veřejnosti, kritikou politiků nebo se zrušenými koncerty, instituce velikosti Szigetu takto jasnou podporou hodně riskuje. Odliv peněz sponzorů, další legislativní překážky nebo zásahy do chodu akce. Mezi všemi letošními projevy odporu řadím tenhle mezi ty, které obdivuju nejvíc. Společně s Kneecap. „Fuck Orban” zářilo z obrazovek i na koncertu slovenských Berlin Manson, tuzemští I Love You Honey Bunny přes ukrajinskou vlajku promítli „Fuck Putin”.

PRACH & PIVO

Ať je během léta jakékoliv počasí a klidně drtivá většina ho proprší, jako tomu bylo letos, na Szigetu je pokaždé okolo pětatřiceti. Ačkoliv nevnímám Čechy jako intenzivní nacionalisty, když jde o pivo, hrdost je cítit na hony. Na oficiálním instagramovém účtu festivalu se objevil příspěvek vybízející návštěvníky, aby si jako první drink dali Plzeň. „Vždycky když stojím u plzeňského stánku ve frontě, dám se do řeči s lidmi okolo a vykládám jim, že to je naše pivo,“ povídá krajan.

Jakkoliv mě letos mrzela rozpačitá odezva publika mnohých koncertů, příští rok pojedu znova. Stejně jako ten další. Sziget má kouzlo, které nejde odstranit, stejně jako všudypřítomný prach z bílých bot. „Ostrov svobody” není jen fráze, ale fakt. Zbývá jen doufat, že návštěvníky příštího ročníku k pódiím znovu přivede upřímný zájem o dobrou hudbu, které je tu plno, nejen algoritmus.