Na konci roku toho stejně moc nevychází, moc se toho neděje. Tedy v hudbě. Veškeré rámce roku 2023 se během čtvrtečního odpoledne 21. prosince změnily.

Víc než cokoliv jiného si na Monkey Week uvědomuju radost, živost a opravdovou hloubku pocitů, se kterými místní do všeho jdou.

Pěkný chvíle jako vypsání se z rozpadajícího vztahu, Teď na to myslim jako mix emocí a situací, provázející mezilidské vztahy obecně.

Prostor pod schody, kde se konají legendární „záchodové“ koncerty zaujme okamžitě a ještě bez kapely, podobně jako místnost zvaná Kitchen Disko, kde o přibližně třicet hodin později skáčeme na Mattweho…

Na otázku, v čem přesně spočívá Stetsonova a Westerhusova výjimečnost, dal koncert odpověď velmi brzy...

Ta pauza byla delší, než bylo libo. Tým Lunchmeat festivalu naposledy uspořádal akci v prostorách Kláštera sv. Anežky více než rok a půl zpátky.

Konstanty uklidňují. Třeba když každoroční přítomnost brněnské kavárny Tungsram znamená i nádobu s ořechovkou za stálou cenu.

Oba interpreti přenesli do dvou rozdílných světů – potemnělého, ale útulného a bezpečného pokojíčku, do zakouřeného jazzového klubu.

Nextu sa každoročne do rôznorodých priestorov naprieč mestom podarí priniesť diverzný program, ktorý vždy dokáže poslucháčovi uštedriť zopár prekvapení.

Tři dny radikálního naslouchání. Metalovou performancí první večer zavírá Petr Válek, Ondřej Merta a Jára Tarnovski. Poslech v rampě. Stíháme poslední tramvaj, což se další dny nepodaří...

„Vím, že bych tady neměl klít, ale tahle společnost je plná sráčů, kteří se vás snaží vyždímat kvůli výdělku,“ dodal bujarý Basinski záhy se omlouvaje „pohledu shora“.

Vizuální charakteristika jubilejního patnáctého ročníku byla ve znamení jakéhosi obřího flipperu, což se záhy ukázalo jako nadmíru příhodné.

V půlce koncertu skupina opustila podium, aby se vrátila k upravenému, akustickému setupu, kterým se opravdu přenesli do dob před rock’n’rollem. Long Before the Rock’n’roll.

Absolutní zapálení a smysl pro detail je vidět i ve chvíli, kdy raperovi na moment vypadne text – žádná nejistota, ve vteřině nastupuje freestyle.

Holubice, Macintosh a řecké sloupy. Procházím estetiku videí kanadského producenta Patrika Driscolla. Vše v dřevní kvalitě 3D modelů z počátku milénia.

Laťku norští hudebníci nasadili dost vysoko hned ze startu, avšak euforická cesta do cíle se nesla v jejím neustálém navyšování a překračování.

Kdo by se nebál do Divadla Hybernie? Toto místo si příliš nespojuji s kapelami typu Laibach...

Když došlo na O Superman, nebudu lhát, že mě nedojala – slyšet naživo basový nájezd doprovázející „so hold me, mom“ je samozřejmě chvilka do památníčku.

Post-festivalová deprese bude po letošním Blues Alive tak nějak silnější. Všechno si prostě sedlo.

A pak se na scéně objevuje kladivo. S topůrkem barvy magenta, jiným, než dvě výše zmiňovaná. Jsou tedy tři? Jedno se transformovalo?