O trollech a lidech (Heidenfest)

Hudební publicistika není jen o „nastavování zrcadla“ umělecké praxi, ale taky sobě samému. Autor píšící o tvorbě interpretů, která se do něj otiskla, se v textu hledá, ztrácí i nachází. A občas k této reflexi volí kapely, které už sice aktivně neposlouchá, ale kdysi pro něj hodně znamenaly. Všímá si pak jejich uměleckého progresu, ale i vlastního stárnutí. Právě to byl Heidenfest v brněnském Sono Centru.

Čím přesně si mě kdysi získaly skupiny propojující metal s nástroji, které nacházejí využití v lidové hudbě? Trollfest karnevalovou energií, Heidevolk harmoniemi proplétajících se basových vokálů, Finntroll atmosférou zapovězených míst, na nichž se to hemží čarodějnicemi a jinými tajemnými bytostmi, a Korpiklaani zpřítomněním jejich domovské přírody a folklóru. Jak jim to spolu funguje v rámci společného turné roku 2026?

Sono bylo víceméně plné a překvapilo, nakolik se masa okolo jevila různorodá co do věku a barvy oblečení. Nejvíc zaujal člověk, který většinu setů v kotli pogoval bez bot, zato však se špunty v uších. Bezpečnost především. Bylo roztomilé, jak se většina narážejících těl vesele smála, a to již při krátkém úvodním setu The Dread Crew of Oddwood, na akustické nástroje hrajícího kvintetu, který pracuje s pirátskou estetikou. S toutéž až dětskou radostí pak „ultras“ z kotle běželi vytvořit tzv. conga line za baskytaristou norských Trollfest, který jednu ze skladeb zahrál přímo v publiku.

Jejich vystoupení zprvu připomínalo podbízivou klauniádu – kostýmy růžových plameňáků, cirkusácké halekání… Rychle však vyšlo najevo, že opulentní fasáda obstojí díky pevným vrstvám, o něž se může opřít, tj. poctivě nazkoušenému a přesnému hraní. Bzučivé melodie pro saxofon pak vystřídal vážnější hymnus, oslavné písně v podání Heidevolk z Nizozemska. Nejpůsobivěji vyzněly, když se do sborového zpěvu dali všichni členové skupiny, čímž navíc přehlušili kýčovité kulisy v podobě válečného štítu a vlajky.

Po hřmotu pění o Valhalle se pozornost upnula k úpatí bájeslovné síně, mokřadům a bažinám, odkud přišli Finntroll se špičatými oušky. Slovo „troll“ v posledních letech zestárlo špatně, energická hudba kapely nikoli. Zamrzelo jen, že melodie připomínající zvukem akordeon zaznívaly z před-nahrané linky. S dalším hudebnickým monstrem by jim to na podiu slušelo více a rozličné netradiční nástroje nad rámec konvenčního metalového instrumentaria podobným formacím dodávají na kouzlu. Nicméně jejich potměšilá image s sebou přinesla sympatickou nadsázku, vyznění, že se neberou příliš vážně. Totéž se dalo pozorovat u Trollfest, méně v patosem prostoupených textech Heidevolk, v nichž jsou idealizovány středověké bitvy a hrdinství bojovníků.

Nejvíce nástrojů pak dle očekávání přivezli Korpiklaani. Sóla u nich obstarávaly knoflíkový akordeon a housle, přičemž kytara hrála druhé housle. Jejich skladby znějící z reproduktorů již v pauzách mezi jednotlivými sety dávaly tušit, kdo je hlavním tahounem večera. Navzdory malé jazykové oblasti, z níž pocházejí, se jim povedlo získat si celosvětové renomé, a to díky neotřelému kombinování metalu a finské lidové hudby. Tu v jejich tvorbě reprezentuje zejména tradiční sámská metoda rozechvělého zpěvu jménem joik a na houpavě dvoučtvrťovém taktu postavený žánr humppa.

Mezi nejsilnější písně pak patří ty, které se přímo vztahují k severské přírodě a protínají tak v sobě její drsnost s citlivostí pozorovatele-umělce - příkladem za všechny budiž mimořádně podmanivou atmosférou disponující With Trees. Během koncertu Korpiklaani odhalili spíše obhroublou polohu své tvorby, která je odvislá od odrhovaček s jednoslovnými názvy typu Vodka. Jistě, alkohol k folklóru patří, ale utopit ho v něm není ideální. Po Heidenfestu mám pocit, že z metalu má k přírodě nejblíže black, který jako by se pokoušel zprostředkovat atmosféru lesů a hor bez lidských příměsí typu pivní pěna.

Nostalgie svede člověka milosrdně očarovat, ovšem návrat do minulosti není možný. Vše je v pohybu, hudbu nevyjímaje, folklór se aktualizuje, kapely vyvíjejí. Poselství textů glorifikujících boje, spíše dychtivě fanouškovsky než militantně či radikálně, i alkohol mi v pubertě unikaly, sám jsem unikal primárně do divočin, které mi folk metal uměl zprostředkovat. Možná má u nás žánr tak velkou fanouškovskou základnu právě proto, že je tu letitá tradice žabomyších válek u piva.

A když už jsme u tohoto typu slovních obrazů, nelze nezmínit metaforiku boje v popisku události Heidenfestu. Hraní si na vojáky v době, kdy lidi skutečně umírají na frontě, není příliš empatické. Raději tedy být součástí „conga line“ než „front line“ a s trolly naživo tančit, nikoli se hádat online.