Lež jako měřítko vzdálenosti (PAF 2025)

Letošním ročníkem přehlídky filmové animace a současného umění PAF se jako had vine Pinocchiův nos. Šťouchne do vás ve výtahu, škobrtnete o něj před filmovým sálem i v akreditačním centru. Co se ale stane, když Pinocchio řekne: můj nos roste? V tomhle logickém paradoxu se lež stává pravdou a skutečnost neověřitelnou hodnotou. V podobně absurdním kontextu se nese i náš report. Jako rodiče s malým dítětem nemůžeme nikdy být ve stejný čas na stejném místě, střídáme se tak na jednotlivých stanovištích a u snídaně měříme, čí nos je delší. Z jednoho festivalu se stávají dva svébytné světy, které se protínají v programových bodech, ale rozbíhají po dráze nemožnosti verifikace čtení festivalového univerza.

ANETA: V kontextu olomoucké adventní atmosféry je PAF sám o sobě takovým paradoxem. Festivalem, který se zdá být nepřístupným a chladným, přitom ho provází hřejivá lidská atmosféra. Velikostí komunitní, svým rozměrem kosmopolitní. Tyhle pocity umocňuje kromě jiného třeba situace, kdy filmař Michel Gondry postává s hrnkem kafe v hloučku návštěvníků opřený o schody, zatímco jeho syn Paul v pracovní modré bundě zahajuje svoji výstavu 1-800 Plumber, první bod v programu letošního ročníku.

Podzemní svět psychedelie a instalatérů je takovou alenkovskou parafrází na to, co dřímá pod přeplněnými newyorskými byty i našim vnímáním reality. Víceúrovňová dispozice Galerie XY je pro výstavu skvělým prostorem, nejen proto, že je její součástí kavárna a do světa za zrcadlem se dá sestoupit s makovcem, ale hlavně kvůli stupňovitému efektu, který evokuje archeologické rozkrývání hlubších vrstev expozice. Z denního světla objektových instalací se divák postupně dostává do temných zákoutí videoartu, z otevřeného prostoru do úzkých uliček, které jako by připomínaly trubky čekající na instalatérský zásah. Paul Gondry celou dobu korzuje mezi návštěvníky a odpovídá na dotazy, mluví o New Yorku i o pětidenní instalaci výstavy, všechno je příjemně neformální.

ŠIMON: Tím, že jezdím do Olomouce převážně jen na PAF, si už skoro neumím představit to město jinak než v jeho „zimní edici”. Městské centrum obklopené tlumeně nasvícenými zdmi historických budov je naplněno hustou atmosférou tajemna a ta se volně přelévá i do prostor festivalu s jeho tradičně vkusným light designem. V Kapli Božího Těla, kde nad oltářem září do tmy bílé postavy andělíčků, Paul Gondry doplňuje vizi dystopického fikčního světa filmem Chronicles of Shpongle, který dává jeho podsvětí konkrétní a drahně skličující podobu. Postavy příběhu jedna po druhé propadají závislosti na drogách a noří se do mystického světa, kde ožívají legendy o trollech kradoucích ještě nenarozené děti, vše je řízeno plánem všudypřítomného houbového supervědomí.

Chmurné myšlenky jdu rozptýlit na projekci snímku Kniha řešení Paulova otce Michela. Ten podotýká, že na světě je až dost depresivních filmů, a jeho smysl pro humor prostupuje nejen projekci samotnou, ale i diskuzi po ní. S lehkou myslí a překvapivě otevřeně mluví mimo jiné o manických duševních stavech, které zažíval při dokončování filmu Pěna dní. Ty se nakonec staly materiálem pro autobiografickou Knihu řešení.

Gondry v té době prožíval něco jako autorský blok naruby, místo chybějící inspirace přicházela lavina nápadů, jež nezvládal třídit ani hodnotit. Příběh je tak plný nesouvisejících historek, ve kterých režisér Mark tráví celé dny konstrukcí filmové střižny v kabině náklaďáku (materiál se přetáčí volantem a stříhá klaksonem) nebo natáčením mini-dokumentu o jednom jediném mravenci. „Nakonec to bude dávat smysl a všechny ty nesouvisející nápady se spojí v jasný výsledek,“ říká protagonista Mark.

UNIKAVÝ SMYSL

ANETA: Z Michela Gondryho mám podobný pocit lehkosti, ale i určité nesmělosti až naivity, se kterou prezentuje svoji práci. Jako kdyby jeho filmy vznikaly jen tak mimochodem, ve snech nebo k němu přicházely skrze série náhodných životních konstelací. Na diskuzi po filmu Mikrob a Gasoil komentuje jeho genezi slovy: „Příběhy, které vyprávíme, nemusí být extrémní, všechno je o krizích, ale tenhle film je prostě o normálním životě.” Je vlastně hrozná úleva nepřemýšlet chvíli o úzkostech současného světa, ale prožít ho očima dvou teenagerů, kteří si postaví ze sekačky dřevěný domeček na kolech, s nímž křižují Francií i svým dospíváním.

Z pomalého startu se diskuze rozjíždí, když Gondry začne upozorňovat na odcházející diváky. Mikrofon se tak ukazuje jako nebezpečná zbraň a z režiséra se stává stand-up komik, který v dobrém nutí dvojici, potají opouštějící přítmí sálu, smazat fotky, co si s ním před projekcí pořídili. Společný smích zastavuje i Gondryho rytmické klepání nohou. Když dojdou otázky i čas, zve diváky na výstavu Paula: „Opening byl sice dneska, ale vždycky když tam přijdete, bude to další opening.”

Tahle věta mi zůstala v hlavě, protože vystihuje osobnost i tvůrčí procesy Gondryho. Vcházení do nových světů, které nutně nevyžadují novou materiální podstatu, jenom nový způsob uvažování. Každý den přinese novou noc. Upřímně bylo pro mě jméno Michela Gondryho v programu zjevením, které ale ukazuje, že PAF je festivalovou amébou, která se pružně rozpíná mezi žánry a formáty. Nechci, aby to znělo, že letošní ročník patřil jednomu rodinnému klanu, ale přiznávám, že pro mě svými díly i aktivní přítomností ovládl první dva dny.

ŠIMON: Pak ale předali žezlo líp než v pohádce o dvanácti měsících. Příjemným překvapením byl film Eat the Night citlivě popisující interakce dospívajících sourozenců skrze MMORPG hry. Rychle plynoucí příběh v sobě s lehkostí obsáhl sociální drama, gay romanci, gangsterku o drogových ganzích a videoherní imerzi. Připomíná, že virtuální prostor nemusí být překážkou upřímným sociálním vztahům, někdy je naopak cestou, jak překonat bariéry tradičních fyzických interakcí.

Boření konvencí je v centru zájmu dalšího umělce, A. A. Doylea. Téma Pinocchiova paradoxu propojil s výzkumem v oblasti objektivity média, když prezentuje myšlenku, že film je schopen zachycovat fragmenty pravdivých informací i vytvářet iluzorní realitu, kterou se všichni vědomě necháváme podvést. Doyle sestavil výběr experimentálních snímků od autorů z Nizozemska a USA, které útočí právě na představu filmu jako „objektivního” zachycování faktů. Za všechny vyberu snímek Elliptic, založený na jednoduchém formálním principu. Statická kamera snímá jednotlivé scény komponované do velké hloubky, pomalu mění ohniskovou vzdálenost (zaostření obrazu) a dává nám selektivně nahlédnout jednotlivé plány scény, od těch nejbližších po ty nejvzdálenější. Výsledkem je, že záběr působí velmi technicky, jako prostorový vizuální skener. Formát zvýrazňuje mechanický charakter reprodukce obsahu a připomíná, že to, co vidíme, není realita, ale její pečlivě konstruovaná reprezentace. Divák si může užít zaostřené části obrazu, anebo se ztratit v rozpuštěných abstraktních tvarech, které po chvíli mohou dávat jeho mozku lepší smysl, pokud jim mezitím neunikne zase jinam.

Beru to jako cvičení v přijímání alternativ, které se brzy opakuje i v hudebním programu. Sobotní večer odstartuje Jack Dove se svou instalací akustických ohňostrojů. Světelné výboje petard a rachejtlí modulují elektronický syntezátor a já jsem až magneticky přitahován k bazální interakci světla a zvuku. Je to atrakce v nejlepším slova smyslu, takhle nějak fascinoval oheň a úder do bubnu pravěké předky.

Následuje jemnější, ale stejně tak hypnotický koncert Jasmine Wood. Drobnými pohyby probouzí tisíceré ozvěny zvukových efektů a pomocí nich vytváří akustický oceán. Na něm se pohupují hlavy posluchačů porůznu rozložených, často se zavřenýma očima, na chladivé podlaze Kaple Božího Těla. Na konci setu Wood stahuje posluchače zpátky na zem, zmiňuje, že odmítá streamovat svou hudbu v Izraeli na protest proti situaci v Gaze, a mluví o problematickém pozadí platformy Spotify. Věřím, že férový model finanční podpory umělců je na seznamu přání mnoha zúčastněných.

JEDEN K DRUHÉMU

ANETA: V mém festivalovém oceánu plavou letos dva nečekané zážitky a jedno těšení proměněné v realitu. V „sekci“ tušená radost to byla lyrická klokaní odysea The Original Night od A. A. Doylea. Portrét mizející skotské kolonie klokanů byl citlivou poctou zvířatům i ironickým komentářem k lidské touze je zobrazovat a tím pádem vlastnit. V oddílu nečekané je prvním bodem přednáška Jaroslava Švelcha o reprezentaci jinakosti v počítačových hrách, která, stejně jako Doyleova klokaní tryzna, ukazuje, jak zobrazení či popsání monstra vede ke změně našeho vnímání daného objektu. Myslím, že nic mi není tak vzdálené jako zabíjení potvor ve virtuálním světě (jediný můj exkurz do tohohle prostředí je Spider Solitaire, kde bojuju s pomalu docházejícím balíčkem karet), i přesto mně přednáška přišla osvěžující formou i interdisciplinárním přesahem.

Druhým překvapivým zážitkem je divadelní inscenace V záři blesku, která snovými kompozicemi navazuje na programové rozmazávání hranic mezi fantazií a realitou, ale ruční animací neživých objektů, počtem dětských diváků a hravostí se všemu ostatnímu žánrově vymyká. Když pak koukám na rozpohybovaný vizuál rostoucího Pinocchiova nosu, napadá mě, že lež není jen o viditelném stigmatu, ale že se stává i měřítkem vzdálenosti. Čím víc nos roste, tím víc se kreslená postavička oddaluje od ostatních a jejich vidění světa. Možná že se skrze naše neviditelné nosy nedokážeme jeden k druhému přiblížit. Film a umění se tak stává nástrojem komunikace, kterému nezáleží na vzájemné vzdálenosti, ale na prolínání sdílených prožitků, které máme často rovnou pod nosem.