Babylon na rozcestí (Eurosonic Noorderslag 2026)

„With a little bit of luck and a handful of courage/ We will make it through the night, and out to where the sun is,“ zpívá Joshua Idehen. Reprezentant švédské scény kolem sebe nenásilně šíří pozitivní vibrace, publikum Grand Theater je nadšené. Když se po deseti minutách čekání konečně dostanu dovnitř, obhlížím po strop nabité divadlo a říkám si, že to snad s budoucností nebude tak hrozné. Nominaci Idehena do prime time slotu a jednoho z největších venue festivalu jsem se v první chvíli obával, přece jen nejde o obecně známé jméno, záhy ale bylo jasné, že zbytečně. Eurosonic Noorderslag završil čtvrtou dekádu dalším vyprodaným ročníkem.

Jaký má vlastně smysl se snažit, když hudební recenze nikdo nečte a vkus veřejnosti řídí algoritmy? Otázka, která padla na závěr panelu Platform the Underdog: East-West Exchanges From the Media Perspective, už tak široké téma rozšířila, nebylo to příliš hezké povídání. Ve společnosti Ingrid Kothla z tallinnského Music Weeku, Jaši Bužinela z milovaného Mentu a Ivany Jelača z festivalu InMusic v Chorvatsku bylo dobře, už před vystoupením jsme se shodli na tom, že se pokusíme být alespoň trochu pozitivní. Snad to tak i dopadlo, i když nám do smíchu nikomu nebylo. Stejně tak jako dost možná většině ostatních účastníků konference, kterých bylo k pěti tisícům, centrum De Oosterpoort tradičně připomínalo hlasitý úl plný více či méně zběsile poletujících zástupců různých festivalů, labelů a scén. „Mám schůzku za schůzkou, ale nikdo nechodí včas, všichni to posouvají, všechno se mění a čím dál víc mám pocit, že jsem tady úplně zbytečně,“ kroutila hlavou nejmenovaná kamarádka ze zahraničí, se kterou se shodujeme, že nám to letos přijde jako Babylon.

OMAMNÉ CHARISMA

První večer probíhá podle loňského vzoru pouze v konferenčním centru De Oosterpoort, s místními přáteli to nakonec vzdáváme a jdeme raději do oblíbeného klubu Vera, kde vystupují čtyři místní punkové kapely včetně populárních Real Farmer. Vstup volný, v době ESNS to ani jinak nedává smysl, počet off akcí navázaných na nejstarší evropský showcase roste každým rokem. Naplněný sál Very pulsuje energií i nadšením, spokojený šéf klubu Peter Dijkstra (rozhodnutí ESNS nepořádat první večer ve městě nenese příliš pozitivně) se s pivem v ruce uculuje a chystá předání tradiční divácké ceny za nejlepší koncert uplynulého roku, kterou Vera vyhlašuje od roku 1981. Tehdy vyhráli legendární DAF, mezi oceněnými najdeme další velká jména jako The Gun Club, Screaming Trees, Blonde Redhead, Mogwai nebo Idles. Letošní cenu získala americká kapela Frankie and the Witch Fingers, o které jsem v životě neslyšel. Kamarádi z Tramhaus byli oceněni před dvěma lety, vzpomenu si zničehonic, že jsem ceremoniál tehdy nestihl a přišel až po něm. Celý Groningen je plný vzpomínek, jezdím sem od roku 2012 nebo 2013, místními uličkami chodím téměř po paměti.

Během těch let se toho stalo spousta, od prvotního nadšení a propadnutí místní atmosféře přes ročníky, které byly mírně řečeno mizerné, přesto téměř každý rok přišel nějaký objev, aby také ne, mezi třemi stovkami vystupujících. Někteří z nich hrají opakovaně, Joshua Idehen se při našem rozhovoru (najdete v březnovém čísle) omlouval, že má jen patnáct minut. Koncert v record store Plato je prý první ze tří, které tu mají odehrát, na scénu šel sotva dvě minuty poté, co jsme skončili. Mezi největší zážitky patřila právě jeho show, z dalších namátkou Della, Tiago Caetano nebo Gaia Banfi, v Česku se prý brzy objeví dánští Snuggle, kteří za vidění rozhodně stojí. Ovace sklidili naši Madhouse Express a podle vyprávění i Barbora Hora, na její show jsem se nakonec nedostal, alespoň jsme stihli odpolední drink. Tradičně intenzivní byl koncert slovenských Vojdi. Tipy od přátel a dalších najdete zde, ESNS patří mezi eventy, po kterých se dá chodit mnoha různými cestami, každý si rovněž najde oblíbené venue.

Moc rád se vracím do Lutherse Kerk v postranní uličce Haddingestraat. Malý útulný luteránský kostelík zde stojí od konce sedmnáctého století, podle velké bílé labutě na horním panelu fasády se mu prý říká labutí. Během Eurosonicu tady obvykle probíhají křehčí, intimnější show, v minulosti tu se svou experimentální produkcí vystupovala například Adela Mede. Sotva dvacetiletá Della Savvidou je úplně jiný případ: sebevědomý songwriting, silné refrény a v ovzduší nálady à la Patti Smith nebo Ida the Young. Talent rozeznatelný na míle daleko. Indie se soul rockovým nábojem zaujme na první, od momentu, kdy Della začne zpívat, jsou lapeni všichni. Potemnělý hutný vokál s sebou nese málo vídané charisma, zároveň je celé vystoupení nebývale přirozené a v nejlepším slova smyslu obyčejné, žádné showcaseové prodávání se, pouze krásný koncert umělkyně, která moc dobře ví, co se v její tvorbě skrývá. Omamné.

V Oosterpoortu narazím na Michaela z dalšího místního record storu Klinkhammer. To je poměrně rozsáhlý antik s velmi dobře zásobenou vinylovou sekcí, s těžkým srdcem odkládám debut The Slits, i moje nerdství má své hranice, kupovat si desky za 150 € už asi nezačnu. Odcházím s Exoticou od Chrise and Cosey nebo druhým albem Steel Pulse, místní daň je zaplacena. S Michaelem na sebe narážíme i na koncertech, letos se potkáváme například na křehkém vystoupení Thiaga Caetana, který sice reprezentuje Francii, ale hraje vábivou tropicálii s modernějším zvukem – hezké. Z oblíbeného A-Theater v rychlosti přebíhám do „velkého“ divadla na Grote Markt na show polských Omasta, jejichž album Jazz Report from the Hood jsem loni hodně poslouchal i hrál. Vcházím rovnou do freejazzového třeštění, jako snad všichni z jazzového polského oddílu jsou i Omasta famózní muzikanti a hrají naplno. Publikum od nich rozhodně zadarmo nic nedostane.

PRAPODIVNÉ MENU

Letos se nakonec vůbec nedostávám na severovýchodní okraj centra, kde sídlí kluby Simplon nebo Machinefabric, ze Susobrinova posílá Filip z Colours nadšené textovky, tenhle booking byl ale sure shot. Zato objevuji příjemnou čtvrť na východě města, kde sídlí nová venue MXT. Vedou se řeči, že jedna z tamních stagí je umístěna přímo v McDonald’s, to se vynechat nedá. Realita je spíše smutná, nevěřícně stojím před tradičně prosklenou výlohou menší pobočky světového řetězce, zatím co uvnitř desítky lidí tančí na jakousi rapovou show, u interaktivních objednávacích obrazovek jede standardní byznys. Vzpomenu si znovu, jak jsem se včera smál oficiálnímu merchendise festivalu, ponožkám s heslem Punk’s Not Dead a logem akce, která o granty ani sponzory nemá nouzi. Někdo mi pak říkal, že je to nadsázka, nebo že stage v McDonald’s není oficiální, ve výsledku je to jedno. MXT je přímo nad pobočkou fastfoodu, s přístupem po venkovních schodech. Nahoře bar s nabídkou omezenou na plechovky piva a koly, v poměrně velké venue se dvěma podii a prostorem pro několik stovek lidí je to nevyužitá šance.

Proč zrovna tady hraje italská klasicistní gotička Gaia Banfi, mi asi nikdo nevysvětlí, jí zjevně také ne, jak je vidět, když po očku sleduje konec rozjuchaného anglického projektu Mustbejohn. Teskné, majestátní melodie Banfi mají velké kouzlo, ale v tomhle prostoru to mají těžké. Publikum řídne, spolu s Chrisem a Enricem z festivalu Beaches Brew zůstávám až do konce a v duchu si slibuji, že milánskou umělkyni nevynechám na Mentu. Na protějším pódiu začínají polští Cinnamon Gum, jejich instantní psychedelie je sice velmi profi, ale zároveň poměrně nudná, jako celé prapodivné menu v MXT. Utíkám na druhou stranu centra na Madhouse Express, kteří mají s obrovitánskou 270tistupňovou projekcí takový úspěch, že se do sálu ani těsně před koncem nedá dostat. Gratulace.

Několikrát každý večer se stavuji u irského pubu O’Ceallaigh, kde probíhá v režii labelu Subroutine tradiční přehlídka domácí nezávislé scény The Sounds of Young Holland. Loni hráli Tramhaus, letos si Nadya s Lukasem účast přijeli zopakovat v rolích zvukařských a produkčních, vždycky je milé je vidět. Podobně jako další rotterdamské rodáky The Sweet Release of Death, kteří odehráli první koncert snad po třech letech. Šťavnatý vrstevnatý noise rock neuvěřitelně píše, nálada v nabitém pubu osciluje od euforie k nadšení. Možná nejlepší show festivalu nakonec zažívám právě tady, Martijnova kytarová chemie s variabilní mírou jedovatosti zvuku je fascinující. V tu chvíli hraje kilometr a půl odsud Barbora, ale odejít nejde.

DUCHOVÉ MINULOSTI

Rád vyprávím historku, jak jsem v Seville náhodou potkal Estebana Boveho, který se jen tak mimoděk zmínil o tom, že má taky kapelu, a pouštěl nám jeden čerstvě dodělaný song. Říkal jsem si jasně, tady má kapelu každý. Jenže pak jsem se podíval pořádně a zjistil, že Califato 3/4 mají víc než sto tisíc posluchačů měsíčně. Když o rok později vydali album Êcclabô de libertá, stalo se záhy jedním z mých neposlouchanějších. Navazování na maorské muslimské kořeny, radikální přístup, flamenco, trap, dub, všechno dohromady. Shodou náhod a okolností na jejich koncert v Groningenu přicházím s Estefaníou Serrano, která nás tehdy seznámila. A poslední show letošního ročníku byla veskrze... příznačná. Hrát živě album postavené na featech je vždycky loterie, Califato k tomu přistoupili s nadhledem, jenom to byl možná příliš velký cirkus. Neustálé převleky, po každém songu dlouhé promluvy sympaticky a tvrdohlavě ve španělštině také nepomohly.

Čtyřicátý Eurosonic se povedl. Znovu vyprodáno a podobně jako loni to moc nechápu. Kde ty lidi byli? Fronty téměř žádné, v ulicích více méně poloprázdno, kromě hladových samoobslužných lahůdkářství v podobě oken s eierbaly a podobnými dobrotami. Panely na Grote Markt odhalovaly duchy minulosti a připomínali hvězdy typu Adele, Skepty nebo Franz Ferdinand, které prošly Eurosonicem. Těžko říct, zda je někdo z letošního programu bude následovat. Původně jsem do Groningenu ani nechtěl, loni se to moc nepovedlo a upřímně, takhle rázný začátek roku už se mi nechce opakovat. Nakonec ale odjíždím celkem spokojený, i z možnosti vidět po nějaké době některé přátele. Ve vlaku směr letiště mi hraje křehké indie kodaňských Snuggle, kteří svou elegancí a zranitelností připomenou Galaxie 500. Prý brzy v Praze, Joshua Idehen (o setkání s ním více v Šejkru) teoreticky také. Nenechte si je ujít.

Kam vykročí groningenská přehlídka v příštích letech je otázkou za milion dolarů, skutečnost, že ty nejlepší shows byly ty, kde si vystupující ze showcase pravidel nic nedělali, je hodná zamyšlení. Příběh o Babylonu známe všichni.