Prožít všechny emoce, co jen jsou (Ezra Furman)

„I’m gonna feel every feelin’ in the book tonight,“ zpívá Ezra Furman v jedné ze svých starších písní, ve které se vyrovnává s celou řadou silných pocitů a vyjmenovává, čím vším si prochází. Její tvorba obecně má k emotivnosti blízko, dochází v ní na témata indentity, sexuální orientace, víry nebo spalující touhy po změně, a tak by bylo zvláštní, kdyby to tak nebylo. Jenže když na pražském koncertě dojme umělkyně víc samu sebe než publikum, skřípe to.

Písničkářka se vrátila po více než třech letech a přivezla loňskou desku Goodbye Small Head. Ta je oproti předchozí All of Us Flames mnohem introspektivnější, a tak k ní to, že Roxy vyměnila za útulnější Cargo Gallery, dobře sedlo. Večer otevřeli britští Modern Woman, kteří Furman doprovází na celém turné. Poněkud chaotický set byl oproti hlavní hvězdě večera punkovější a překvapoval zapojením houslí nebo saxofonu, hlavně ale energií proudícími všemi směry.

Furman představila sevřený program někdy mezi folkem a americanou. Namísto největších hitů a kousků známých ze seriálu Sex Education, kde byla hlavní hvězdou soundtracku, nebo z raných nahrávek ještě s kapelou Ezra Furman and The Harpoons, došlo na komornější repertoár doplněný o pár deep cuts. Srdceryvné skladby občas vystřídaly lehčí a tanečnější chvíle, třeba Take Off Your Sunglasses, „ten song s harmonikou”, nebo akustická vložka, kdy si kapela udělala přestávku, aby zpěvačka vyzkoušela komornější aranže. Byly to nejlepší momenty večera.

V ostrém kontrastu proti sebevědomé hudební části byla pódiová prezentace. Už když přicházela na pódium, měla křečovitě překřížené ruce před tělem a působila vystrašeně. Možná proto, že, jak vzpomínala, se ji na posledním pražském koncertě někdo pokusil napadnout na pódiu. Stejná rozpačitost a zvláštní rozrušenost jí ale vydržely po celou hodinu a půl. Emotivnost je to, co dělá tvorbu Furman výjimečnou, ale neustálé objímání sama sebe, dotýkání vlasů a obličeje, bušení do hrudi a zalykání se padalo až do teatrálnosti. „Tohle jsem potřebovala,” vzdechla dojatě před přídavkem.

Celé to působilo jako klasický filmový motiv. Umělec nebo umělkyně v předchozích scénách prochází osobní krizí, ale před vystoupením seberou všechnu sílu a vyjdou na pódium, kde podají extrémně procítěný výkon na pokraji zhroucení. A my, protože jsme sledovali všechno, co tomu předcházelo, se můžeme dojmout taky. Koncert Ezry Furman ukázal, jaké to je být u takovéhoto zlomového momentu v publiku a nevědět o tom, co se odehrává uvnitř. Intenzivní, a hodně rozpačité. Možná stačilo zavřít oči a jenom se oddat emocím.