Celým večerem se nese velký důraz na kořeny a pospolitost, chvílemi se v téhle situaci cítím trochu stísněně jako na sektářském kázání, do poznámek si píšu - guru feeling.

Bezčasá benzinka se zjevuje v neonové záři a v místnosti nad ní jsou plyšová chlupatá křesla a misky s tutti frutti žvýkačkami.

Středa dopoledne, hraje mi Neil Young, deska Broken Arrow, kterou zakládající kytarista Planes Mistaken for Stars považoval za trestuhodně nedoceněnou.

„Po pravdě – nevim,“ odvětila jedna z porotkyň Chalupeckého ceny Vjera Borozan, když se jí moderátoři zeptali, zda se opravdu baví, anebo zda to jen předstírá...

The Fall. Světla žhnou a gradující hudba jako by trhala kusy sebe sama a ty padají z pódia do hlediště.

Sedm lidí a jedna umělá inteligence zaplnili industriální budovu Kraftwerku odzbrojující dávkou energie, křehkosti a lidskosti.

V obyčajnom šedom svetri a s drobnou zimnou čiapkou sa podobá na Marvina Gayea nielen vizuálne, ale v jeho tvorbe je počuť aj dušu tejto legendy.

Během celého bloku fascinovalo nejen to, jak precizně jsou hráčky sehrané, ale i souznění, které se dá občas zachytit u jazzových nebo rockových kapel.

Vidím trika Nitzer Ebb, gotiky z krypt mísící se s klasickým techno výkvětem v černém, vidím chlapce v béžových rolácích...

Švédský fenomén Ghost hrál u nás už dvakrát, nikdy to ale nebylo pořádně. S plnohodnotnou show dorazili až nyní, do moderních, chladných prostor O2 Universa.

Stojíme kolem dokola nevelkého pódia, sestávajícího ze třech oddělených platforem situovaných tak, aby se na představení dalo dívat i z vrchních pater majestátní budovy Kraftwerku.

Pri akustických častiach nabádal barmanov, aby robili tie najtichšie drinky v ich živote a fanúšikov zas povzbudzoval, aby sa pripojili k spevu, iba keď poznajú slová...

Kombinování médií je velkým tématem dneška, jen výjimečně je ovšem takto dotažené, smysluplné a působivé.

Zpěvačka Kristina Jakovleva se upřeně dívá do dálky a přísný výraz skupiny podtrhuje podsaditý pozounista Ross Butcher svými výraznými sóly.

Kapela zvolnila s táhlou Bleeding Muddy Water, která připomněla, jak lehce se v Laneganově tvorbě prolíná postpunkový odkaz s temně bluesovou romantikou amerických dálav.

„Vždycky sem si myslel, že to zpívá ženská,“ baví se ve frontě před klubem Roxy mladý pár, jeden z mnoha toho večera.

Arnalds se vrací s otázkou, zda v České republice vstávají lidi skutečně ve čtyři ráno, jak mu namluvil kolega-violista. Publikum se dá do smíchu.

Jestli si mě Charli XCX nemusela stoprocentně získat v rámci poklidného, mondénního poslechu, pak lze tvrdit, že její živá přítomnost je divoká a strhující.

I v sobotu se držela laťka kvality na vysoké úrovni a nijak se neubíralo ani na obdivuhodné pestrosti, s níž se podařilo letošní program postavit.

Do vůně stále doutnajících santalových tyčinek nastupuje punková diva z Compostely s kuklou na hlavě a hned od začátku pouští jednu vlnu breakcoru a drum and bassu za druhou.