Oneohtrix Point Never a spirála falešné nostalgie

„Připadám si tu jak Busta Rhymes,“ směj se Daniel Lopatin po příchodu na pódium Nové Spirály na pražském výstavišti. V kruhovém, vyvýšeném uspořádání zrekonstruovaného a bezmála rok znovuotevřeného multifunkčního prostoru se malá stage, na které se hudebník po zbytek večera pohybuje společně s vizuálním umělcem, co si říká Freeka Tet, ztrácí mezi vyprodaným hledištěm a obrovskou promítací plochou. Atypické uspořádání nabízí jedinečnou možnost zvukového proudění do středu sálu, které především pro elektronické producenty představuje spektakulární možnosti, ale i velkou výzvu.

Dvaačtyřicetiletý Lopatin, který v rámci hudební přehlídky Prague Sounds vystoupil se svým nejznámějším sólovým projektem Oneohtrix Point Never, hozenou rukavici přetavil ve značkový kus látky, který by byl schopný zahřát půlku Holešovic i v tom největším mrazu. Když hala potemní a prostorem se rozezní úvodní skladby For Residue a Bumpy, je jasné, že se obecenstvo nedočká standardního ani lineárního zážitku. Oneohtrix Point Never v téměř devadesáti minutách postupně konstruuje charakteristický sonický svět, který je stejně tak těžko uchopitelný jako umělcova persona. Postupně prozkoumá snad všechny možné internetové a postinternetové žánry, zlámané struktury tracků zjemňuje klávesami.

Až na poslední přídavkové tracky patří celý večer předběžnému představení jedenáctého studiového alba. Tranquilizer, jak jeho doslovný překlad napovídá, pomáhá identifikovat momenty, které naše utlumená mysl může vnímat – a jak je reflektuje naše paměť. Oneohtrix Point Never loni v rozhovoru s Jonášem Kucharským zmiňoval rozčarování z přídomku nostalgie, kterým jeho hudbu lidé častují. Při sledování aktuální AV show se do mě ale parazit minulosti vkrádá: samply a syntetické zvuky evokují brouzdání po internetu v dětských letech, vizuály nekompromisně ovlivňuje videoherní estetika nultých let.

fotogalerii z koncertu najdete tady

Vybledlé bouřlivé nebe jako by vypadlo z „počítačového Městečka Twin Peaks“ Alana Wakea, při rychlejších skladbách vnímáme umělcovo POV, překonávající všemožné překážky nad propastmi. Než mi dojde, že postupně zrychlovaný průjezd auta na potemnělé americké silnici bude zřejmě poctou Davidu Lynchovi a jeho mysterióznímu opusu Lost Highway, jsou za zvuků intenzivního syntezátorového crescenda pohlceny pekelnou červenou barvou. Nakonec se vizuál společně s hudební produkcí synchronizovaně hroutí do hlubin renderu, resp. dekonstrukce.

Vybavuje se mi hudebníkovo přirovnání osobní i společné paměti k nástroji pochopení přítomnosti a jejímu ukotvení. Tato slova mají nejblíž k popsání kolektivního prožitku, který se tu odehrál. Kolem jako by nikdo přesně nevnímal, co se na plátně odehrává, a všichni se nechávají unést do vlastních vzpomínek a analyzovat, proč nás futuristické vize berou zpět do minulosti.

Odpověď bude vše jen ne univerzální. Precizní vystoupení zdravotně indisponovaného hudebníka – který se v průběhu setu omlouvá za své „posmrkávání“ – tak narušují pouze technické problémy. Do šedesátistupňového úhlu sestavené monitory zabírá speciální kamera a jejich obsah jede live. „A čtvrtého dne Bůh stvořil gafu,“ vtipkuje Lopatin po samodělném vyřešení problému. Scénu následně tvoří rozpůlení velkého plátna a analogový dojem, který stream vyvolává, nostalgické pocity jen umocňuje. Oneohtrix Point Never prostřednictvím falešné konstrukce nostalgie dokázal vytvořit sonický svět, ve kterém minulost tvoří cestu k přemýšlení o budoucnosti. Tiché šumění hlasů na konci naznačuje, že to nejsem pouze já, kdo si z přísně osobního zážitku odnesl i zkušenost mimořádně kolektivní.