Němé výkřiky (City of Caterpillar)

Všechno se slévá do sebe. Zlost, naděje, smutek, radost, ale bohužel i ostré kytarové tóny, křik a zpěv. Něco v existenci večera je mírně vychýlené, jako by američtí City of Caterpillar a brněnský klub existovaly ve dvou potrhaných realitách zamotaných do sebe.

Čtveřice z Virginie těží ve svém emo hardcoru z osvědčeného využívání klidnějších meziher, které se náhle lámou do intenzivních a hlasitých partů plných křiku a trhaných pohybů. „Inhale, exhale. Inhale, exhale…,“ připomíná část skladby Maybe they’ll Gnaw Right Through, zatímco se nevyhnutelně blíží další prudká změna. Přes nespornou sílu hudby se očekávaný extatický zážitek dostavuje pouze výjimečně. A zdá se, jako by i samotná kapela cítila, že se jí dojem z poslechu dnes takřka kultovní self-titled nahrávky nedaří tak úplně předat.

Nejvýraznějším pojítkem obou realit je kytarista a zpěvák Brandon Evans, který si pódium Kabinetu Múz osahal už na jaře s dalšími matadory emo subžánru Pageninetynine. V klidnějších partech přešlapuje jako zvíře zavřené do klece a s nástupem tvrdých pasáží rozráží mříže imaginárního vězení. A přestože zběsile škube kytarou a z plných plic se snaží vykřičet ze své frustrace, zůstává jeho zoufalé volání o pomoc často ztracené v hradbě těžko čitelného zvuku nástrojů.

Jestli se City of Caterpillar nepodařilo zasáhnout střed terče, předskokan João Kombi se s dronovým projektem netrefuje vůbec. Zatímco se během setu ztrácí ve světě repetitivních zvuků, které chvílemi narušuje zkreslenými zvuky kytary, protínají s železnou pravidelností sál paprsky bílého světla, jak se otevírají a zavírají dveře za odcházejícími posluchači. I přes maximální snahu je totiž náročné se ve zvukové krajině plné šumu, vazbení a dekonstruovaných riffů čehokoliv chytit a udržet se po celý set.

Přitáhnout pozornost a udržet ji se naopak daří slovenské čtveřici Astris Lapsus, která celý večer zahajuje. Jejich emotivní skladby, které mají chvílemi až takovou midwest náladu, táhne kupředu trochu nečekaně výrazná basová kytara. Díky tomu je výsledný zvuk zvláštní, podmanivou kolizí ema a postpunku, která navíc pospíchá kupředu v poměrně vysokém tempu. „Moje trápne srdiečko ti ponúkam…,“ zpívá Scheby ke konci setu, po kterém si to trapné a bolavé srdiečko zaslouží přinejmenším pohladit nebo poplácat po zádech.