Blues nejen v modré (Blues Alive 2025)

Copak line-up! Copak servis! Skvělý festival se od dobrého pozná tak, že pořadatelské soukolí není vidět. Potichu šlape, kolesy točí a vy si jenom užíváte naleštěné kapoty, tedy kapel, atmosféry, jídla a pití. Šumperský Blues Alive byl těsně před branami třicátého ročníku a bylo čím dál víc jasné, že je to skvělý podnik světových parametrů. A přitom si stále zachovává punc skromné akce, kde je vám povědomý téměř každý, koho potkáte. Jednoduše proto, že to tak bylo vloni, předloni i roky předtím. Tak snad do toho soukolí nehodí vidle chystaná rekonstrukce místního Domu kultury, který je s děním pevně spjatý. Že je něco ve vzduchu ostatně napovídala velká vizualizace nové podoby stavby, která na návštěvníky vybafla hned u vstupu. Nebojím se toho, že by snad organizátoři nebyli schopní „nový“ prostor patřičně využít, spíš mě znervózňuje, že bude muset na čas zamířit jinam. Ne vždy je totiž stěhování ku prospěchu.

Každopádně nepředbíhejme, po vítězích talentové soutěže Blues Aperitiv, srbské formace The Bad Week, obsadil pódium čtyřiadvacetiletý Sean Mack McDonald. A já po celý set marně dumal, proč moderátor i programový katalog tak zdůrazňoval slovíčko „nejnadějnější“. Milovníci tradičních bluesových forem si jistě přišli na své, potěšil i zápal interpreta, hudba se ale až příliš rigidně držela schémat.

POT NA STĚNÁCH

Dirty Deep, francouzskou kapelu, která tu byla na četná přání diváků už potřetí, nasadil do stanu. Žádaná, divoká a pořádně hlučná parta vytvořila z druhého pódia rozžhavený klub, kde se pot srážel na chladných stěnách a nebylo k hnutí. Zrovna tady by výměna pódií nevadila, prostor k rozletu by partě, která míchá hypnotické blues à la John Lee Hooker s punkem, jenom prospěl. A možná by více vynikla bedna od whisky, na které hrál zpěvák, kytarista a harmonikář Victor Sbrovazzo, coby symbol přístupu k věci.

I Beaux Gris Gris & The Apocalypse už tu hráli a o svou magii nepřišli, mnohem větší jistota ale panovala v projevu kapely na pódiu vyzdobeném růžemi. Muzikanti byli živější, celkový projev energičtější. Nejmarkantnější to bylo u kytaristy Roberta Daveyho, který před šesti lety působil poněkud uťápnutě. Letos pódium opanoval, neschovával se za krempou klobouku a často své umění předváděl na kraji pódia. Což si pochvalovali hlavně fotografové.

Osobním objevem prvního dne byli The Cinelli Brothers, držitelé British Blues Awards pro kapelu roku, kteří strhli. Spolehnout se můžou na čtyři výborné zpěváky, což se projevilo zejména v závěrečném gospelovém čísle, ale zároveň skvělé instrumentalisty, kteří s gustem prezentují moderní uchopení elektrifikovaného chicagského blues, ale neváhají si odskočit k The Beatles. Takhle vypadá naděje blues! Velmi slibný je i Selwyn Birchwood, který přijel coby vyslanec Chicago Blues Festivalu a se svým bandem a zpěvačkou Carly Harvey uzavřel první večer. Soulem silně obarvené blues i sympatické vystupování usměvavého chlapíka zabodovalo, a když se pak spustil do lidí, měl publikum v hrsti.

KYTARY NA RŮZNÉ ZPŮSOBY

Sobotu se dramaturgii podařilo naplnit hodně výživnou kytarovou směsí, zároveň si slabší chvilky vybral zvukař anebo zradila akustika sálu. Jasně, všechny položky na hlavním pódiu mají být pořádný „bordel“, tady už to ale šlo na úkor čitelnosti a snesitelnosti. Abych na bluesovém festivalu uvažoval, kde jsem doma nechal špunty do uší, to není optimální vizitka.

Nejvíce na to doplatil Rett Smith, autor výborné, jen pár měsíců staré desky A Physical Persistence. Původní profesí závodní lyžař (fakt!) přijel jen v doprovodu bubeníka a hrnul proud moderního garážového blues, kterému ale v hlukové kouli scházel výraz. Smith ho má, stejně jako originalitu a svěží přístup, tentokrát ale zůstal v zákulisí nebo v dodávce. To GA-20, ačkoliv vaří z podobných ingrediencí, tedy míchají blues z Chicaga, melodie z padesátých let a psychedelickou mlhu, a ačkoliv v kapele nemají basu, to šlapalo náramně a patřili k vrcholům nejen toho dne.

Účast americké hvězdné kytaristky Joanny Connor byla splněným snem nejednoho z organizátorů. Energickou dámu, která má kolem sebe auru srdečné, a zároveň přísné babičky, předcházela pověst mistryně svého nástroje, která svou virtuozitu nevyměnila za výraz a sdělení. Setlist postavila na coverech, citlivých a osobitých, a touhle péčí prošli mimo jiné Jimi Hendrix, Elmore James i Allman Brothers Band, všichni skvěle. V Šumperku dost často platí, že ta zdánlivě nejobyčejnější vystoupení bývají ta nejsilnější, a to, co může na papíře působit nenápadně, na místě oslní.

MLADÉ A STARÉ BLUES

Že není blues jen modré, ukázala neděle, kterou jsem po letech zahájil už odpoledne. Hlavním bodem sice byla oslava pětasedmdesátin harmonikáře, zpěváka a hudebního publicisty Ondřeje Konráda, pořádný díl pozornosti i následných diskuzí si nicméně vybralo krátké, čtvrthodinové extempore, které povedenému, byť poněkud únavnému setu předcházelo. Svůj prostor totiž dostaly Kytary Šumperk, tedy vystoupení mladých frekventantů kytarových kurzů, které pořádají manželé Strachotovi. Omladina zahrála tři skladby, mj. strhující The Chain od Fleetwood Mac, a nabitý sál poslali do kolen. Odezva byla mnohem lepší, navíc se muzikantům podařilo dotáhnout i početný zástup věkově blízkých fanoušků a až do noci jich bylo všude plno. Veliká radost.

fotogalerie z festivalu najdete tady, tuhle i tu

Jestli se k nějakému z letošních vystoupení hodí adjektivum „uhrančivý“ byli to Halo Rider, složení z fenomenální houslistky Anne Harris a kytaristy Markuse Jamese. Vlivy západoafrického blues se prolínaly s americkou tradicí i houslovou exotikou do hypnotického zážitku. Jasný vrchol festivalu. Návrat k tradičním formám přivezl hráč na foukací harmoniku Mark Hummel se svou kapelou a kytaristou Ansonem Funderberghem. Střet severu a jihu, Chicaga s Texasem, a tedy i dvou bluesových stylů bavil poctivostí i kontrastem protagonistů – Hummel je nesmírně energický, živý a čile komunikující s kapelou i publikem, Funderberg připomíná nehybnou sochu s proklatě přesnými prsty.

Kytarové mistrovství charakterizuje i Waltera Trouta. Muž, který i díky štědrosti fanoušků, co mu pomohli zaplatit transplantaci, překonal selhání jater a teď obráží pódia a rozdává radost. Klišé? Možná. V Šumperku by se rozdal, a to tak, že v jednu chvíli to vypadalo, že zkolabuje, a musel se stáhnout na kraj pódia. Trout vzpomněl svého učitele Johna Mayalla i další muzikanty, zanadával si na umělou inteligenci a hrál s lehkostí, velkými gesty i slzami dojetí, kterým není úplně radno věřit: set odehraný na jistotu, natahování skladeb sóly, aura bluesové legendy, na druhou stranu jen minimum překvapení nebo variací od jeho posledních koncertů v Praze nebo v Olomouci. Mluvit o zklamání ale rozhodně nelze.

Blues Alive je můj každoroční vrchol hudebního podzimu. Letos to bylo podesáté a těžko vypíchnout ročník, který by čněl nad ostatními. Všechny jsou srovnatelně pamětihodné a vlastně nezáleží na tom, jaké hvězdy nebo (ne)přijedou, na výběr se dá spolehnout. S blížící se třicítkou se festival cíleně pootevírá se novému, mladšímu publiku a kráčí vpřed.