Zpívá celá Rodina (New Model Army)

Zprofanovaný přívlastek kultovní se při každém setkání s New Model Army vrací ke své podstatě. Málokdy se vidí taková oddanost a vnitřní souznění mezi kapelou a jejími fanoušky, které se navíc táhnou se stejnou intenzitou přes několik dekád. Ačkoliv kult tady možná není přesný výraz. Nejedná se o pochybný vztah mezi vševědoucími kazateli a zbožňující sektou fanatiků, ale daleko víc o rovnoprávné spojenectví, sdílení myšlenek a postojů. Pro tohle neformální společenství spřízněných duší se vžilo označení The Family a také na koncertě ve smíchovské MeetFactory byli její členové slyšet i vidět.

Získat si publikum na svou stranu ovšem nedělalo problém ani předskakujícím Preyrs ze Severního Irska v čele s energií sršící zpěvačkou a autorkou Amy Montgomery. Je to především její dravý projev, co muziku s devadesátkovým feelingem a doteky postpunku i nu metalu vytahuje nad průměr. V Praze představili pouhý den staré debutové album The Wounded Healer, z něhož asi nejsilnější otisk zanechala emocionálně vypjatá balada Life Is Kind.

Justin Sullivan nebyl toho večera v nejlepší hlasové formě, sám se za to několikrát omlouval. Jenže právě on patří k frontmanům, kteří kdyby celý koncert odšeptali, na účinku to málo změní. Obrovské charisma, zápal a zaujetí každým veršem, tím vším dokáže bohatě vynahradit lecjaký technický handicap. Navíc mu ve sborech zdatně vypomáhali kolegové z kapely a vlastně i celý sál. New Model Army nepotřebují nikoho vybízet k singalongům, jejich věrní s nimi stejně zpívají slovo od slova každou píseň. Skutečně každou, bez ohledu na věk nebo hitový status. Publikum vřelo při prastarých připomínkách debutového alba Christian Militia a Notice Me i během mimořádně působivé dvojice písní z poslední dekády First Summer After a Winter, které jako by na sebe logicky navazovaly. Aktuální album Unbroken je vůbec u fanoušků evidentně dobře zapsáno – výrazně rezonovala If I Am Still Me, majestátní hymnus Idumea zase měl tu čest zahajovat přídavkovou část.

Ale došlo samozřejmě i na skladby z toho skutečně zlatého fondu: Lust for Power, No Rest, Before I Get Old, 51st State nebo Stupid Questions. Její souputnice Green and Grey z vrcholného alba Thunder and Consolation nakonec celý bezmála dvouhodinový koncert zakončila. Každému asi i leccos chybělo – mě třeba The Hunt nebo Here Comes the War –, ale na to, aby byly uspokojeny všechny chutě, by se muselo hrát ještě další hodinu. Důležitější je, že setlist, probírající se celou dlouhou kariérou skupiny, ukazuje na vzácnou vyrovnanost a kontinuitu tvorby, málokterá nahrávka zůstala opominuta.

Pohledy do publika byly občas stejně působivé jako ty věnované pódiu. Rozbouřený moshpit se zdál být samozřejmostí, fanoušek stojící na ramenou statečného kamaráda a podpíraný partou dalších, kterak se Sullivanem zpívá Before I Get Old, to už v sálech této velikosti zase tak běžné není. A když jsme u stárnutí, věkový průměr pochopitelně odpovídal služebním létům skupiny, nicméně narazit na podstatně mladší ročníky nebyl zdaleka problém. I to je potvrzením relevance, jakou se New Model Army po pětačtyřiceti letech mohou stále pyšnit. „So let’s make this dance and never fear / That there’s any real reason why we’re all here / Live real fast, still not die / Before I get old.“