Vstřebat nepokoj okamžiku (Sonda 2025)

Čtvrtý ročník festivalu experimentální hudby a zvukových umění Sonda se letos vrátil na místo svých počátků do komorního, skvěle vybaveného a variabilního Divadla na Orlí. Právě zde dříve dramaturg festivalu a spoluzakladatel Jiří Suchánek pořádal multikanálové akusmatické poslechovky, na něž letošní ročník volně navázal. V jediném večeru tu bylo možné vstřebat senzorickou rituální performanci, elektronické sety, projekce i zvukové instalace doplněné výstavou o nové divočině.

Sonda je v brněnském kontextu ojedinělý fenomén. Spolu s Expozicí nové hudby tvoří jeden z mála prostorů, kde se systematicky rozvíjí experimentální a intermediální tvorba, na rozdíl od klasičtěji a jazzově laděné Expozice se však Sonda pohybuje na hraně mezi akademickou scénou a klubovou dekonstrukcí. Je mladší a intimnější než pražský Lunchmeat, ale mají podobnou vizi: propojovat zvukové a vizuální umělce a budovat komunitu, kterou netvoří jen zázemí instituce, ale tvůrci sami.

POEZIE KVANT

Podzimní večer. Před Divadlem na Orlí postávají pokuřující hloučky studentů, amatérů i profesionálů. Vstupní prostor rozzáří audiovizuální instalace Interflux od Petra Bradáčka a Ondřeje Kalužáka, vedle ní se vznáší nafukovací balón s kotvou, objekt touhy Michala Marenčíka. Součástí divadla je i kavárna Diva, kde podávají dobrý flat white a naturální vína. V sále se schází stovka návštěvníků, následuje stručné úvodní slovo dramaturgů Suchánka a Jana Lichého, pak se sál setmí a venkovní svět přestává existovat.

Úvodní spojení producenta Sorbitol Drops s vizuální koncepcí Jiřího Suchánka působí jako přesný dramaturgický tah. Pomalý rozjezd se přelévá do dynamických pasáží a dekonstruovaných fragmentů z desky Remízek i několika novějších skladeb s výrazným granulárním sound designem. Vzniká expresivní brikoláž plná kontrastů a proměn, každý zvuk se neustále předefinovává a žádná smyčka nezní stejně. Suchánkova práce s lasery je mikrotexturální a objevná. Jeho vlastní algoritmy v Max/MSP umožňují unikátní zacházení s difrakcí, (ne)ostrostí i transformací barevného spektra, chvílemi mám pocit, že sleduji tajemství vesmírné nanostruktury pod kvantovým mikroskopem. Jeden z nejzajímavějších setů, jaké se na Sondě odehrály.

HYPNOTICKÝ PONOR

Následují tři sety zahraničních umělců. Italská umělkyně Sara Persico, usazená v Berlíně, vystupuje v černém tričku Sunn O))) s minimalistickým setupem laptopu, sampleru a mikrofonu. Pouští temné gotické ambientní drony doprovázené terénními nahrávkami, které stírají hranici mezi konkrétním a abstraktním. Občas se objevují střídmé vokály, povznášející jinak jednotvárný set plný šepotající úzkosti. Vizuální doprovod od Müllerové, Stenka a KCHP, inspirovaný podzemní krajinou Neapole, prezentuje ponuré záběry cisteren, chodeb a akvaduktů. Světlo, voda a zvuk tu vytvářejí hypnotický ponor, i když mě to příliš neoslovuje. Poutavé jsou vokální vlny a některé tekuté vrstvy vizuálu.

Během pauzy je Diva zahlcená, a tak míříme naproti do Spolku, kde mexická komunita slaví Día de Muertos, mají tu dokonce oltář se svíčkami. Maté, pivo a debata o vizuálních vrstvách. Otázka, zda se jednalo o záznam terénu nebo počítačovou manipulaci, zůstává otevřená.

BODY HORROR EXPERINCE

Temnota k umění patří, což předvedl italský umělec Marco Donnarumma, zkoumající možnosti lidského těla, technologie a interaktivního zvuku. Dvouminutová tma uvádí starší performanci Corpus Nil z roku 2016 – následuje znepokojivá vlna hluku, liminální vykloubená choreografie, torzo obrácené temenem k podlaze a stroboskop, který kreslí světlem na symbolicky potetovanou kůži. Vlhký sen milovníků Gigera, body horroru, temných dronů a sound artu. Zatajený dech, slovy nepřenosné, čisté umění.

Donnarumma, ostřílený účastník akcí jako CTM nebo Ars Electronica, je zároveň vynálezce biomechanoidních senzorů. Jeho performance vyvolává zcizující pocit paranoie: nejsem si jistý, zda mě torzo příští okamžik sežere nebo zcela ovládne, přesto tlak působí fascinujícím, téměř blízkým dojmem. Velký úklon, začernělá tvář heroického Itala, sepjaté dlaně v modlitbě jako děkovné gesto.

„Musím to ještě vstřebat,“ povídá mírně paralyzovaný kamarád. „Bylo to strašně otravné,“ dodává jeho syn. „Otravně skvělé,“ říkám. Silný a náročný zážitek, ne jen příjemný, hraniční a nelidský, jakoby z jiného světa. Cením dramaturgickou odvahu a hledám paralely, napadá mě Douglas McCausland s kybernetickou rukavicí před dvěma lety v Planetáriu.

LÁVOVÉ SYNTHY

Závěr patřil legendě experimentální elektroniky, mexickému hudebníkovi Fernandu Coronovi alias Murcofovi. Pětapadesátiletý tvůrce působil vyklidněně, v zimní čepici a s dvojkou bílého. Meditativní cinematická selekce z minimalistického setupu tabletů šetřila hřmotnými synthy a údernými syntetickými beaty, dronální cesta vedla k nadčasové, futuristické nostalgii vzdálené algoritmům sociálních sítí.

Vizuál od Barbory Cicoňové a Petra Kučavíka unášel do monotematického, surrealního prostředí postantropocentrické planety s pozůstatky digitálních obrazců a daliovských objektů. Zachovával filmový feeling i prostor pro kontemplaci.

Sonda přivedla zájemce o experimentální hudbu na jedno místo, navázala na silné poslední ročníky v Martě a Planetáriu. Kompaktnost programu, kvalitní zázemí scény JAMU a synergie některých setů vytvořily nezapomenutelný večer. Akci sluší komorní velikost a kontinuální dramaturgie, která propojuje lokální i zahraniční talenty s místní vizuální proveniencí.

Cestou k rozjezdům diskutujeme o podstatě umění v live setech. Je to jen reprodukce nahrávek, nebo něco víc? A co dalšího Sonda přinese v budoucnu? „Uvidíme,“ zazní optimisticky s důvěrou ve vybranou dramaturgii.