Stručně a zběsile (Royel Otis)

Australské duo Royel Otis, obohacené o kapelu s bubeníkem a klávesákem, se po roce vydalo opět do Prahy, tentokrát v rámci turné Meet Me in the Car k albu Hickey. Na něm prostřednictvím chytlavých melodií a silných refrénů zmiňují emoce nás všech, lásku, přátelství, stesk, smutek. Pokračují tak v tom, kam je přivedl debut: v tvorbě živoucích indie písniček, zábavných, místy zvukově mírně experimentálních, s textovou hloubkou, které se může každý z nás chytnout, podobně jako přívětivého kytarového popu.

Prostota kluků v tmavém volném oblečení neznamenala menší energii. Naopak, jejich hity roztancovávaly stále a znovu povětšinou mladé publikum. To sál nezaplnilo, ale o to byl pobyt v davu, ze kterého se dalo snadno utéct oddechnout nebo naopak divoce tancovat na klidnějším okraji, příjemnější. Už první skladba I Hate This Tune, úvodní také na Hickey, nasadila notu, při které se aspoň malému tanci ubránil málokdo.

Po půlhodinovém naladění mladou předkapelou Still Blank se čtyřmi kytarami v popředí, z nichž jednu ovládala skvělá zpěvačka-frontmanka, pak plynul hlavní koncert večera jako po ústřicích na másle. Krátké a úderné písničky Royela Maddella a Otise Pavlovice střídaly jedna druhou bez dlouhých pauz či promluv, místo povídání většího, než je nutné „jak se dneska máte?“, si vystačili s prostou projekcí. U některých skladeb popisovala jednou větou, o čem jsou, jako „this is a song about a friend“ u Who’s Your Boyfriend, někdy dávala pokyny publiku jako u I Wanna Dance With You. Jindy se promítal klip k písničce a u Sofa King si střídáním různých českých jmen v textu „You’re so fucking gorgeous“ získali nemálo sympatií.

fotogalerii z koncertu najdete tady

Maddell si držel image ledabylého kytaristy s vlasy v obličeji, Pavlovic příležitostně roztomile komunikoval s publikem a nedbale tancoval či zpíval s nohou pokrčenou na odposlechu. Barevné mikrofony zůstaly ve stojanech a jediný, kdo na pódiu více řádil, byl energický klávesák Tim Ayre. Ten taky dodával písním zajímavé aranže na syntezátor, zajistil i hezký klavírní part v More to Lose. Navíc zpíval vše, co sám Pavlovic, a vybízel ke zpěvu, tleskání a tanci.

Když energie začala malinko upadat, novou sílu přinesla skladba Jazz Burger, u které si dali sólo jen Pavlovic a Maddell u mikrofonů a elektrické kytary. Navázali coverem Linger od Cranberries, při kterém rozezpívali publikum, další převzatá píseň, Murder on the Dancefloor, pak roztancovala i ty zbývající. Líbivé melodie jako ve skladbě Moody nebo Come on Home předčily fakt, že zvuk byl přebasovaný a plechový efekt u vokálu činil příležitostný mluvený projev málo srozumitelný.

Přídavek po hodině hraní byl nepřekvapivě největší hit Oysters in My Pocket, který podali opět skromně, bez pompy či velkého ega, jak si všechny jejich písničky zaslouží. Ve světě, kde je všude všeho mnoho, jsou takové chvíle, kdy toho tolik není a je to prostě jen fajn, k pohledání.