Jaroslav Rudiš se na pódiu poněkud zvláštně pohupuje a v ruce drží Kafkův nedokončený román Nezvěstný, za ním se na plátně míhají letadla nad newyorskými mrakodrapy...

V neděli pak rozcloumala jeho stěny experimentální hudebnice a filmařka Billy Roisz a nutno říct, že její vystoupení patřilo mezi nejlepší koncerty festivalu za dlouhé roky.

Pokud jsem při domácím poslechu Spirit Counsel zápasil s koncentrací, při živém provedení byl spíš problém z toho nádherného zvukového chrámu odejít.

Oddanost a nadšení fanoušků odrážely dlouhé potlesky, mohutné chorály při songu TheseRIOTSareJUSTtheBEGINNING i aktivní feedbacky na Friersovy otázky.

Kdo se poflakoval vzadu, rotuje kolem baru v zadních částech a hledá své skuliny v zasněném oparu známých melodií. Modrá a červená světla, bílé sci-fi kombinézy, bledé tváře.

Technicky nebylo co vytknout, ale zároveň byl Skeptův výkon stejně profesionální jako profesorský.

V něm nesmírně suverénní kvarteto zbořilo představy o tom, jaké zvuky se ještě dají při „běžném hraní“ vyloudit z nástroje, a znělo zkrátka mimozemsky.

Mezi všemi místy se klikatí bílá vápenná čára a vede návštěvníky jako mízu ze sálu na výstavu, z výstavy na koncert a z koncertu na přednášku Inspiračního fóra.

Ako funguje alternatívna rocková scéna v krajine, kde funguje úplne všetko? Ako hodinky...

Jared Warren tu svou mezi songy pečlivě ladil, ale mně spíš přišlo, že plní míchačku.

Hutné, až metalové/stonerové riffy otevřely trochu nečekanou oblast světa Acid Mothers Temple.

Syrový, upřímný koncert šel až na dřeň, za hranu sebekontroly. Očistný rituál i slastný tinnitus.

Umíte si představit situaci, kdy se majitel podniku postaví do dveří svého klubu, aby při vybírání vstupného všem vysvětloval, že je potřeba být během koncertu potichu?

Jak jsem se kdysi rozhodovala podle programu, dnes je pro mě důležitější celková atmosféra a socializační aspekt. Brněnská šestnáctka.

Všem jistě utkvělo její konstatování, že s orchestrem měli před koncertem jen jednu společnou zkoušku, což přirovnala k tomu, mít první sex a hned po něm dítě.

S bohorovným úsměvem Buddhy a pompou Marie Antoinetty sice působila všelijak, její vokální charisma ale konečně dalo setu jasný charakter.

„The world is crumbling and/ I don’t have much to say,“ zpívá v písni Moonsea, která mi připadá důvěrně známá...

Murphyho repertoár překypuje zajímavými hudebními řešeními a výpravami do různých hudebních žánrů, ale tentokrát mu trochu chyběla šťáva.

Možná se ve své představě snobského fanouška jazzu pletu, ale jestli (vůbec) nějací jezdí do Hradce Králové na Jazz Goes to Town...

Neviem, či ma niekedy prestane fascinovať tá úprimnosť, drásavá krása, monumentálnosť a zároveň intimita...