Jared Warren tu svou mezi songy pečlivě ladil, ale mně spíš přišlo, že plní míchačku.

Hutné, až metalové/stonerové riffy otevřely trochu nečekanou oblast světa Acid Mothers Temple.

Syrový, upřímný koncert šel až na dřeň, za hranu sebekontroly. Očistný rituál i slastný tinnitus.

Umíte si představit situaci, kdy se majitel podniku postaví do dveří svého klubu, aby při vybírání vstupného všem vysvětloval, že je potřeba být během koncertu potichu?

Jak jsem se kdysi rozhodovala podle programu, dnes je pro mě důležitější celková atmosféra a socializační aspekt. Brněnská šestnáctka.

Všem jistě utkvělo její konstatování, že s orchestrem měli před koncertem jen jednu společnou zkoušku, což přirovnala k tomu, mít první sex a hned po něm dítě.

S bohorovným úsměvem Buddhy a pompou Marie Antoinetty sice působila všelijak, její vokální charisma ale konečně dalo setu jasný charakter.

„The world is crumbling and/ I don’t have much to say,“ zpívá v písni Moonsea, která mi připadá důvěrně známá...

Murphyho repertoár překypuje zajímavými hudebními řešeními a výpravami do různých hudebních žánrů, ale tentokrát mu trochu chyběla šťáva.

Možná se ve své představě snobského fanouška jazzu pletu, ale jestli (vůbec) nějací jezdí do Hradce Králové na Jazz Goes to Town...

Neviem, či ma niekedy prestane fascinovať tá úprimnosť, drásavá krása, monumentálnosť a zároveň intimita...

Festival neskromný v line-upu. Nemá tendenci vozit vyložené jazzové superhvězdy, staví na kvalitě a neotřelých spojeních.

Představení Cateriny Barbieri nabídlo zasněné arpeggio plochy, ale i pulzující basy v kombinaci s environmentálně laděnou projekcí. Ale bylo toho mnohem víc: detroit techno, gabba, dekonstrukce i hlavolamy.

Bludiště zvuků a světel, paprsky a plochy křižující prostor, pohled do neznáma a fascinace nalezeným. Objevování, kreativita, posouvání toho, co chápeme pod taneční hudbou.

Hulváti, ani nepozdraví, nepoděkují, ubezpečení, že jsme to nejlepší publikum na světě, se od nich nedočkáme, nanejvýš utrousí nějaké to gesto...

„Všechna slast musí být spotřebována, takový je zákon…,“ znělo ve čtvrtek večer přeplněnou Akropolí.

... ale tohle nezní jako moji milovaní Stereo Total?

Vzpomínám na obrazy z Karlína, na Bernarda Sumnera, který si při kytarových partech poodstoupil od mikrofonu a dal hlavu na stranu, přesně jako v záznamech Joy Division.

Roztrieštená existencia večne meniacich sa objektov bola oklieštená objemom kvádrov a tento vzťah odrážala aj prítomnosť strohej architektúry CAMPu.

Kopule, na níž projekce probíhala, tak mohla být vnímána jako zvětšená lidská hlava, něco jako „nadhlava“ všech zúčastněných.