Stín větru (Monkey Week 2025)

„Volvemos a casa,“ hlásila hesla už od oznámení sedmnáctého ročníku akce, která se po letech v sevillském „exilu“ letos znovu vrátila do cádizského zálivu, do města El Puerto de Santa Maria. Radost byla cítit všude: na hradě Castillo San Marcos, v nejzastrčenějších hospůdkách, v úzkých křivolakých uličkách přístavu. Planeta Andalusia, stanice Monkey Week, návštěva čtvrtá. Pocit návratu domů nemusí chovat jen místní.

„Tohle poslouchám celý život,“ křičí jeden ze zakladatelů festivalu Jesus Guisado, usměvavý a tradičně entuziasticky i rozevlátě tančící na produkci portugalské garážové trojice 800 Gondomar na zaplněném nádvoří polorozpadlého kláštera Monasterio de la Victoria. Do monumentální stavby ze šestnáctého století se veřejnost dostane obvykle na několik hodin týdně, většinu minulého století ostatně budova sloužila jako vězení, i během Frankovy diktatury. Třetí listopadový víkend je z něj noční centrum festivalu, kde se hraje až do brzkých ranních hodin. Otevřenými chodbami kláštera a dírami v jeho zdech proniká nezvykle chladný, lezavý vítr, ale zdá se, že nikomu to nevadí. Přemýšlím, zda to je vítr levante nebo poniento, o kterých mi vyprávěl Jesus. Nabitá je i tradiční atrakce v podobě velkého autodromu, který provází Monkey Week už několikátým rokem, svítící a houkající auta na jeho „parketu“ nahrazují náruživí hudební fanoušci. Zprvu hodně neobyčejný pocit z podkladu pohybujícího se díky tanci se záhy mění v populární potěšení, někteří návštěvníci tráví celý festival tady. „Vamos. Teď musíš jít okamžitě se mnou, bude hrát nejlepší kapela festivalu,“ neoblomně trvá na svém Jesus a já, přestože únava prudce namítá, zase neodolám. A jako snad každý rok má Jesus pravdu, přes pečlivou rešerši přichází asi největší zážitek na jeho doporučení. O tom ale později.

STÍN VĚTRU

S Jesusem jsme se potkali před lety v Lublani, hned na podzim toho roku jsem jel do Sevilly a rázem tamnímu festivalu propadl, navzdory omezením (tehdejší ročník se odehrával ještě v kulturním centru Cartuja, postcovidovém exilu). O rok později se Monkey Week vrátil s plnou parádou do centra Sevilly a okamžitě bylo jasné, nakolik je kouzlo akce svázáno s neustále se měnícím prostředím, jak důležité je pro pořadatele hrací pole města obsahující punkové kluby, atraktivní ušlechtilé bary, laciné nálevny i noční taneční kluby. Střídání nálad, míst a atmosféry festival zdobí, přes podivuhodnou mozaiku zážitků ale Jesus, jeho bratr César i další z týmu vzpomínali na edice v rodném městě. Doma v El Puerto pro radost pořádali pravidelně v červnu sesterskou akci Monkey Weekend, rozsahem sice menší, ale neméně dobře spravovanou a kurátorovanou. O tom svědčí jeden ze sudů na sherry umístěných v bodeze na Castillo San Marcos podepsaný Rosalíou. Dnešní globální hvězda zde vystoupila v roce 2017, krátce po vydání alba Los ángeles. El Puerto nabízí různé pamětihodnosti a lákadla, nikde se ale letos nefotilo publikum častěji.

El Puerto de Santa Maria působí na první dojem klidně i poněkud podivně. Tradiční siesty zde natahují až do maxima, některé podniky otevírají klidně až v devět večer, aby sotva o tři hodiny později zavřely. Na první procházce se povědomě držím ulice Virgen de los milagros, na které bydlím, v následujících dnech pro mne bude tepnou, kotvou i majákem. Virgen de los milagros vede až k hradu Castillo San Marcos, zároveň na ní první večer nenajdu jediný otevřený podnik. Každý, kdo někdy navštívil Španělsko, tuší, jak je to divné. Vydávám se do bočních ulic, ale je to stejné. Zatažené rolety i mříže, zamčený zahradní nábytek, zhasnuté neóny. Turistické letovisko v listopadu odpočívá, navíc je úterý, ale stejně si člověk připadá nepatřičně. Ulicemi mě provází zvláštní nárazový vítr, vzpomenu si na Zafónův slavný román a vůbec mě nepřekvapí, když se později dozvím o historkách, které místní poryvy provází. Nakonec mě po hodině a půl zachraňují tapas v bistru Apriori, kde dojde k prvnímu setkání s místní specialitou, tuňákem almadraba. Nejde o speciální druh ryby, ale o výjimečnou techniku lovu za pomoci široké kruhové sítě, která se používá od starých Féničanů. Znalci místní gastronomie později potvrdí, že jsem si mohl vybrat mnohem hůře.

Denním centrem festivalu je Castillo San Marcos, tady se odehrává většina konferenčního programu i koncerty. Jeden z vyhlášených místních klubů Milwaukee leží sotva dvě stě metrů odsud, po cestě je ještě pop-up nazvaný Padreo Club. Podle ohromného plakátu Raye Charlese a poněkud „motorkářské“ výzdoby působí jako místo pro jazz nebo blues, prostor pro publikum navíc rozděluje sloupořadí, ze kterého by milovníci Lucerna Music Baru dostali infarkt. V útulném prostoru pro 250 lidí nakonec výborně fungují raperky jako Sofía Gabanna a hlavně L0rna, hezký set představil Dulzaro, kombinující folklór Kastilie a Leónu s nejrůznějšími perkusemi a elektronickými dropy. O dva dny později na něj narazím v davu na autodromu při skvělém koncertu Nusar3000, těší ho, že mu show pochválím, lidí tam moc nebylo.

„STÁLE TO NENÍ DOST“

Jesus a César Guisadovi stáli v nultých letech za časopisem Freek Magazine, který několik let mapoval španělskou nezávislou scénu, později pořádali malý stejnojmenný festival, po několika letech založili Monkey Week. Původně undergroundový event dnes navštěvují tisíce lidí a bezesporu jde o největší španělský showcase, pro latinskoamerické umělce a umělkyně znamená vstupní bránu do Evropy. Letos pořadatelé koncept žánrově koncipovaných poslechovek Suntracks představili dokonce v Kalifornii, přičemž vždy kombinují kurátorský výběr tracků a unikátních míst, kde se odehrávají. Během letošního festivalu proběhly čtyři epizody, jedna z nich nazvaná The Golden Years přinesla výběr ukázek ze slavné španělské beatové scény šedesátých let a odehrávala se v tradičním místním baru Vicente „Los Pepes“, kde se nostalgie hromadí snad pod každou židlí, pod každým větrákem, za každou dlaždicí.

Jeden z největších zážitků přinesla hned první session nazvaná Bichota y despechá, věnující se ženám na španělské urban scéně, což je zjevné i z titulní narážky na hity Rosalíe. Novinářka Nadia Leal z magazínu Neo2 připravila uchvacující směs rapu, reggaetonu, trapu nebo R&B, tracklist plný známých firem jako Bad Gyal nebo Santa Salut, nové tváře včetně zmíněné L0rny, ale i jmen jako Judeline, Métrika nebo Las Ninyas del Corro. Zásadním objevem byla předčasně zesnulá pionýrka Gata Cattana, z Nadiina úvodu bylo zřejmé, že pohnutí z jejího odchodu (2017) stále trvá. Session se odehrávala v nálevně Bodega Obregón, v okouzlujícím místě přeplněném sudy s různými druhy a ročníky lokálního sherry, plakáty a fotografiemi matadorů a býčích zápasů i emblémů Betisu Sevilla. Jesus mi prozradil, že sem chodí hlavně rybáři a další, ehm, potřební, řádí se od deváté ranní. Když se po skončení poslechovky naposledy rozhlížím, napadne mě, že dnes tu zaznělo asi mnohem víc ženských hlasů než kdykoli jindy.

„Mám za sebou víc než osmdesát rozhovorů na titulní straně, ale asi to stále není dost. Pořád musím někde dokazovat svou úroveň,“ říká posmutněle Nadia Leal, se kterou se dáme do řeči po poslechovce. Chválím jí session a coby bonmot přidávám postřeh z předešlého odstavce. Sice se zasměje, ale následná debata tak humorná není. Španělská profesionální hudební scéna je prý stále hodně mužským světem, ve kterém není snadné se prosadit. Nástupem Rosalíe a dalších důležitých ženských jmen se situace lepší, nicméně podle Nadii je na čem pracovat. Pro našince může být překvapením, jak je zdejší scéna profesionálně na výši a ohromná, propracovaný trh s přirozenou propustí do globální scény přináší spoustu příležitostí. Stovky akreditovaných jmen to potvrzují, nakonec se ale všichni přirozeně sešli na koncertech a při tanci. Jako například na show bolivijského rodáka Susobrina, se kterým se potkávám letos asi popáté a pořád to nestačí. Na prach rozložená a poskládaná cumbia funguje i na velkém pódiu v zahradě Casa Cossio, vlastně možná lépe než v menších klubech. Další nádherné festivalové venue v podobě čtvercového patia lemují bělostná podloubí i ztepilé palmy.

SIESTA V PROGRAMU

„Upřímně nevím, zato ti můžu říct, že jsme tu více než týden vyklízeli suť,“ svěřuje se César Guisado, když se poslední den ptám, co se v Monasterio de la Victoria děje běžně. Majestátní budova v těsné blízkosti vlakového nádraží je z centra města vzdálena sotva pár minut, přesto se tu hraje až do šesti ráno. Nebo možná déle, protože pokud něco Monkey Week bezezbytku provází, tak to jsou zpoždění od prvních setů. Předem naplánované cesty festivalem je možno zahodit rovnou, i když kdo si do svého plánu nezahrne siestu nebo alespoň večeři, ten si do Andalusie ani nezaslouží jet. Šéf konferenční části Joan Vich poskytl několik gastro tipů a zejména doporučení tapas v baru Matute bylo nad zlato. O zdejším toastu s tuňákem almadraba se mi zdá ještě teď a výtečně pikantní chorizo de León nakonec nikde v obchodě neseženu. O důvod víc se vrátit.

Ne všechny koncerty byly skvělé, některé působily až amatérsky, ale i to k showcasům patří. Na druhou stranu je třeba připomenout Frente Abierto kombinující noise rock, drone a flamenco (pořád mám za to, že čerstvá deska Guerra a todo eso je mnohem lepší než živá vystoupení), zajímavým zážitkem byl vůbec první koncert nové kapely Cervatana, kde zpívá Dandy Piranha, leader populární kapely Derby Motoreta’s Burrito Kachimba, rozstřelený někde mezi hard rockem, flamencem, breakbeaty a technem, nebo shows zpěvaček Julie de Arco či Castazabal. Očekávaně potěšili Los Sara Fontan, jsou lepší a lepší, velkým překvapením byla strhující voodoobeatová show portugalských Throes + the Shine s angolským frontmanem, povýšená monumentálním prostředím Monasterio de la Victoria, tradičně skvělý byl Destroyer doprovázený nečekaně tvrdým a mohutným zvukem doprovodné kapely. Zábavné bylo vystoupení asi největších hvězd festivalu, skupiny Cupido, kombinující španělský indie rock s trapem i funkově popovým groovem, o Nusar3000 už byla řeč. Barcelonský producent s žánry žongluje jako o život, tentokrát ve čtyřčlenné sestavě přidal nečekaně sevřený, tvrdě reggaetonový set s nezbytnými flamenco ozvěnami. Když se nad autodromem rozezněl mocný hlas Israela Fernándeze ve společné skladbě Rosa de Jericó, jako by se zastavil čas.

„Nebudeš litovat, zní to jako by ožili Happy Mondays,“ křičí mi do ucha Jesus při čekání na švédskou pětici Sylvie’s Head, za pravdu mu dávám po dvou skladbách, v duchu si přidávám Rip Rig + Panic nebo „naše“ Sebastians. Fantastické groovy pasáže, madchester protkaný dubstepově breakovou rytmikou, upozaděné vokály přidávají další barvu do zvuku. Náramná zábava na podiu i pod ním, den po koncertě nacházím jako poslední dílek do skládačky nedávno vydanou věc mladíků z Göteborgu v podobě coveru skladby Godstar od Psychic TV. Famózní. Před odchodem stihnu punkový set domácích Sistema de entretenimiento, ale další kapelu na autodromu, marocké Taqbir, už nechávám doznívat za zády. Jejich tvrdý zvuk pomalu utichá ve stínu nočního větru, chladného a ostrého, na který si vzpomenu ještě ráno, když zase svítí slunce. Jaké asi má jméno? Musím sem v létě, opakuju si. Jako pokaždé.