Dana Boecknera (Wolf Parade, Operators) jsem s Handsome Furs prvně viděl před deseti lety v Nodu a těžko už si teď rozvzpomenu, co bylo jinak.

„Ostrava, pyčooo,“ rezonuje ešte v piatkové ráno. Bojím sa vyjadrení, že štvrtkový večer patril Kryštofovi, že som na Kryštofkempe, že Kryšof korunoval večeru a že Kryštof zářil.

Nadechnout se čerstvého vzduchu. Přibližně tak působí hlukový průplach Uniform, kterým se letos povedl dost možná bezprecedentní majstrštyk.

Cesta môže byť kľukatá alebo si ju kľukatú spravíte. Omylom si hľadáme alternatívne cestičky na najväčší festival v Čechách.

Informace o jeho koncertu v divadle Archa se objevila jako blesk z čistého nebe vlastně jen pár týdnů před jeho konáním. I tak se divadlo prakticky kompletně zaplnilo. No bodejť!

Všechno, co vás mrzí nebo štve na podobných akcích, vás na trenčínském letišti trápit nemusí, snad jenom to uhýbaní pivnímu vozítku...

Noise, psychedelie, eklektická elektronika a trap jsou záchytnými body, otázkou zůstává smysl nedělní produkce, zvláště té noční.

Minulá noc se neobešla bez stížností na hluk, což bereme jako daň za městský festival. Co přinesla sobota kromě deště, Cateriny Barbieri nebo Dana Deacona?

Na Poděbradově není k hnutí. Chodníky a parapety u zbývajících dvou stanovišť se s ukončením produkce na hlavním pódiu zaplňují lidmi, podzemní klub ožívá.

Zklamání ze zrušeného pátečního headlinera Lykke Li zažehnal brutální set Death Grips. Co dál, co víc? Gleb, Faka, Dream Wife a další.

Digitální tíseň, globální oteplování, rasismus, fake news a mnoho dalších současných společenských problémů za růžovou fasádou. Romantika na Pohodě.

Publikum kontroluje čas. Pětačtyřicet minut? Sousto, které hladové fanoušky jen dráždí.

Sedmdesát nebo osmdesát tisíc – v pražských Letňanech rozdíl mezi prvním a druhým koncertem nejde moc poznat. Pár vedle se zkouší protlačit zpět na „svoje“ místa. Výsledkem je výsměch.

... a človek sa na tri intenzívne dni ocitne vo zvláštnej a okúzľujúcej obdobe zábavného parku pre duše so slabosťou pre temnotu, tajuplné priestory, vizuálne umenie a najmä hudbu.

Skřípění z vlakového nádraží Libeň je tu rajskou hudbou a pivo ze zasviněných trubek slastí. Modrá vopice, pondělní večer.

V jistém smyslu totiž vizionářem skutečně je: svou hudbu dává do služeb představě jiného světa. Světa alespoň lepšího, když už ideální být nemůže.

V rámci ohlédnutí za jeho 54. ročníkem je teď příležitost zaměřit se na film, který ze západu Čech odjíždí s Křišťálovým glóbem pro celkového vítěze.

Tradiční resumé poněkud netradičního ročníku – nepamatuji si rok, kdy by na festivalu v Karlových Varech pro mě byly silnější a zajímavější dokumenty než snímky hrané.

Jenže pozor, do hry razantně vstupuje ještě další domácí legenda – film Jiří Suchý – Lehce se s životem prát natočila další známá režisérka Olga Sommerová...

„Jsem strašně ráda, že jsem to stihla, nikdy jsem ten film neviděla,“ svěřuje se sympatická slečna, která vedle mě až po titulcích usedá v kinosále Puppu.