Liší se nějak fanoušci One Direction a Balthazar, ohlédneme-li od jejich hudebního vkusu?

Nic svou katarzní show odehráli dole pod pódiem, zatímco početný ansámbl The Black Heart Rebellion se rozprostřel nahoře.

„Holly“ strávil na pódiu několik minut, během kterých se stihl několikrát vyfotit s publikem a vypustit pár suchých vtipů o smrti.

Modeselektor nikdy nepatřili k producentům posouvající žánr, ale jen málokterá značka se těší takové oblibě.

Film se nevyhýbá zjevnému: do role Nimani tvůrci obsadili pornoherečku Stoyu a v úvodu je androidka čistě sexuálním objektem.

„Shots in the end,“ završila Nicola Leel hodinový set panákem kořalky. Co na to ostatní?

Buchanan ale umí také ztišit, například když ve skladbě Jordan mluvil o smrti, vyšších hodnotách a nutnosti duchovního spojení mezi všemi v sále.

Algiers všechny svoje výzvy pěchují pouze do hudby, a to jak verbálně, tak emocionálně. Tady se jde rovnou na věc, na stanovišti v první bojové linii není čas rozdávat letáky.

Sako, brýle, kalhoty do pasu a konečky dredů koukající z pod čepice. Busdriver, rapový intelektuál nesměle skládající poklonu MF Doomovi a dalším...

Proti nim stála čtyřčlenná sestava. Kytarista, klávesák a bubeník ve čtverečkově-károvaných oblecích a s obřími zobáky a zpěvák v kostýmu krávy.

Vždycky zapomínám, že ne všichni jsou takoví pamětníci jako já a leckterá nebohá dívka třeba ani neví, že pan Borrell byl kdysi celkem rokenrol.

Překvapila výborná znalost textů, kdy nezanedbatelnou část refrénů a rýmů si publikum zazpívalo samo. Zároveň se jednalo o největší úskalí celého vystoupení...

V pátek se k festivalovému publiku přimíchali i technochtiví partygoeři, kteří do Berghainu přišli kvůli Berghainu.

Proto se mi neříká lehko, že tohle všechno, zdá se, už přestává stačit a irská trojice se přeci jen stává pouhým reliktem pro pamětníky.

Venetian Snares nepřijel. Kanadský breakcorový fenomén na poslední chvíli odřekl set v Berghainu, a festival tak přišel o headlinera.

Berlínské publikum je přitom podobně diverzní a nedělá mu problém přepnout z techna na punk a z freak folku na powwow-step.

Progresivní berlínský festival pokračuje i ve dvacátém ročníku pod tématem Persistence v tradici neustálého překvapování.

V bratislavskej Fuge sa v dvadsiatich dvoch eventoch na jednom pódiu stretávali overené mená inštrumentálnej improvizácie s postklubovými experimentátormi.

Promo slibovalo koncertní show s avantgardním divadlem, čekal jsem tedy něco v duchu The Residents.

Behemoth jsou v kurzu. Za skvěle zvládnutou pódiovou prezentací se skrývá filozofie, která je nadčasová a nabádá k zamyšlení. Padá-li na úrodnou půdu, je otázka.