„To není rybí salát. To je treska v rožku.“ Fenomén.

Odštípnutý kus ovčího sýra putuje do zdobené dřevěné formy, do slané lázně, která vytvoří hnědou krustu. Pohodu konzumujeme čím dál lépe.

Na Pohodě zůstalo vše při starém. Stage stojí na stejném místě, stany s místními pochutinami stejně voní, akorát slunečnice si tenhle rok daly pauzu.

Nezvyklé pódium, které prakticky nemá boky ani záda umožňuje 360° kotel, aniž by stage stála uprostřed haly. Kdo je mladý a kdo starý?

Návštěvnost Lany je taková Summertime Sadness. Fidget spinner a Nivea ladies kápézetka se ukazují jako nejlepší (a téměř jediný) doprovodný program festivalu. Tak hladké ruce jsem už neměl dlouho.

Atmosféra přece nejsou davy a nabitý program, atmosféra je něco, do čeho máte potřebu se vracet a tu já, alespoň zatím, nenašel.

O půl osmé večer stojím před Forem Karlín v davu seriózních lidí, většina z nich minimálně o deset let starší, bouřlivě diskutují o počtu bubeníků a kdo kde hraje na…

Bradford hezky zpíval, to jsem ani nečekala, protože takhle čistě a přesně většinou zpěváci takových kapel nezpívají, ale nemělo to žádnou šťávu.

Čekali byste, že největší odezvu bude mít Hey Boy, Hey Girl? Taky že ano, ale jen do té doby, než se při Saturate začaly nad publikem vznášet obří nafukovací balóny.

Ta pravá party se rozjela až během přídavku, chlapci na pódiu se svlékli do půl těla a v lehce punkovém kabátě rozjeli cover...

Papírově to mohlo vypadat, že letošní Metronome je festivalem pro starší a pokročilé, v reálu se ale potvrdila známá fráze o tom...

Sice už po třech písních po něm v sauně jménem Rock Café stékal pot v širokých proudech, ale byl nejen neúnavný v pohybu, ale také precizní v dikci a flow.

Homme ujišťoval, ať se publikum baví, jak chce, tančí, fotí si kapelu dle libosti – a při roztancované No One Knows takové pobízení ani nebylo potřeba.

Do očí tekly slzy štěstí, cukrkandlová Julia a surfař Angus tvořili novohipísácké duo a diváky měli jasně v hrsti, novinky i staré...

Respect je návyk. A nemusíte být etnomuzikolog ani hipík s djembe v podpaží, ostatně i na vlídném festivalu se můžete potkat s muzikou, která vám nakope zadek.

„Ty vole, Colours 94, vemte si batikovaná trika a korálky,“ říkám přátelům v nadsázce k arabským etno zvukům Rizan Said, které k nám doléhaly do kempu...

Nakolik nás vězní a omezuje touha po autentičnosti, po vyhraných muzikantech a živých kapelách. Není to nakonec příliš konzervativní požadavek? Sónar Barcelona 2018, část první.

„No a co!“ vyflusnul ze sebe zahořkle, spráskl rukama a odešel srkat pivo opodál. Obrat z přátelského pozdravu k vypičování, rychlé shrnutí. Jako každý rok.

Arcade Fire přišli zadním koncem a mezi fanoušky se prodírali až na stage. Koncertní hala se proměnila na sportovní stadion...

Kde jsou hranice intenzity? Po pražském návratu Meshuggah nezůstal kámen na kameni.