S bohorovným úsměvem Buddhy a pompou Marie Antoinetty sice působila všelijak, její vokální charisma ale konečně dalo setu jasný charakter.

„The world is crumbling and/ I don’t have much to say,“ zpívá v písni Moonsea, která mi připadá důvěrně známá...

Murphyho repertoár překypuje zajímavými hudebními řešeními a výpravami do různých hudebních žánrů, ale tentokrát mu trochu chyběla šťáva.

Možná se ve své představě snobského fanouška jazzu pletu, ale jestli (vůbec) nějací jezdí do Hradce Králové na Jazz Goes to Town...

Neviem, či ma niekedy prestane fascinovať tá úprimnosť, drásavá krása, monumentálnosť a zároveň intimita...

Festival neskromný v line-upu. Nemá tendenci vozit vyložené jazzové superhvězdy, staví na kvalitě a neotřelých spojeních.

Představení Cateriny Barbieri nabídlo zasněné arpeggio plochy, ale i pulzující basy v kombinaci s environmentálně laděnou projekcí. Ale bylo toho mnohem víc: detroit techno, gabba, dekonstrukce i hlavolamy.

Bludiště zvuků a světel, paprsky a plochy křižující prostor, pohled do neznáma a fascinace nalezeným. Objevování, kreativita, posouvání toho, co chápeme pod taneční hudbou.

Hulváti, ani nepozdraví, nepoděkují, ubezpečení, že jsme to nejlepší publikum na světě, se od nich nedočkáme, nanejvýš utrousí nějaké to gesto...

„Všechna slast musí být spotřebována, takový je zákon…,“ znělo ve čtvrtek večer přeplněnou Akropolí.

... ale tohle nezní jako moji milovaní Stereo Total?

Vzpomínám na obrazy z Karlína, na Bernarda Sumnera, který si při kytarových partech poodstoupil od mikrofonu a dal hlavu na stranu, přesně jako v záznamech Joy Division.

Roztrieštená existencia večne meniacich sa objektov bola oklieštená objemom kvádrov a tento vzťah odrážala aj prítomnosť strohej architektúry CAMPu.

Kopule, na níž projekce probíhala, tak mohla být vnímána jako zvětšená lidská hlava, něco jako „nadhlava“ všech zúčastněných.

Zvláštní klid a téměř komunitní atmosféra, tak vypadá půlhodina před začátkem koncertu v pražském divadle Hybernia.

Každý jeden výkrik sa zarýval hlbšie, na niekoľkých tvárach sa objavili slzy a ja som ostala bez slov. Úľava neprišla, ale to je možno dobre...

Jak sama řekla v Hybernii, jejím úkolem je “být tím hlasem”, mluvit o věcech, o kterých se nemluví, “make light”.

Ne zrovna početné, zato nadmíru uznalé publikum si Jambinai získali nejen hudbou jitřící emoce i fantazii, ale i bezprostředním a skromným vystupováním.

Příjemné momenty v útulném klubu prostoupily ozvěny hudebního stylu, který začátkem devadesátých let nastartoval nové kreativní pnutí? Ano.

Svůj vztah k Deafheaven bych definoval jako uznale vlažný: uznávám, o co se v různých permutacích snaží, ale když jsem je viděl naposledy, nijak mne to nerozpálilo.