Občas sa mi zdá, že všetko v Ostrave je zvláštne vyvážené ako napríklad tá tvrdá práca divokou zábavou...

Zatímco sérií prvních skladeb si tak trochu testují atmosféru a starají se především o to, aby se koncert rozběhl, postupně se uvolní.

Blažíková má andělský hlas, je mistryní koloratur a strofické skladby rytíře Adama Michny z Otrokovic jsou v jejím podání přístupné a srozumitelné.

Sharpe byl slavností, v níž se nadšení a zaujetí pořadatelů násobilo s radostí návštěvníků, což přineslo jiskřivý ohňostroj zážitků. Tady jsem doma, mohl bych být.

Výstava uzavírá trilogii vyjadřující se k absolutní tělesnosti člověka. Instalací nejde projít, aniž by se nás bezprostředně dotkla. Je totiž o nás všech.

Jedeme s otcem zakladatelem Bratrem Orffem, Lukášem Novotným, dva dny před zahájením a kocháme se výhledy po krajině...

Céline Sciamma využila období korony k natočení intimní, křehké a trochu mystické miniatury, v níž, jak je u autorky zvykem, objevujeme svět z ženské perspektivy.

A protože zlověstné předpovědi o dešti a zimě se zdaleka nenaplnily, Respect byl opět kouzelným setkáním s pestrou hudbou a přátelskými lidmi, na jaké jsme už léta zvyklí.

Tentokrát se Anna ujala i jedné ze dvou hlavních rolí v příběhu dvojice, která si během zhruba šesti let, co ji sledujeme, projde takovou vlastní vztahovou křížovou cestou.

Patrně mým největším favoritem letošního ročníku bylo iránské drama Na cestě sedmatřicetiletého debutanta Panaha Panahiho.

Před třemi lety dostal Olmo Omerzu ve Varech za svůj film Všechno bude cenu za režii, teď se vrátil do hlavní soutěže s příběhem patriarchy...

Mezi žánry přešlapuje i islandské mysteriózní drama Ada, jež důrazně staví na atmosféře místa a poněkud klaustrofobické síti vztahů mezi hlavními hrdiny.

Slovenský festival Tanečno skrze lekce, diskuze a představení zprostředkoval spoustu zkušeností a zábavy jak profesionálním tanečníkům, tak nezasvěceným divákům.

Naprostým vrcholem v Trojhalí Karolina byla ale skladba Persephassa pro šest perkusionistů, kterou napsal Iannis Xenakis...

Více než deset let po canneském vítězství se Strýčkem Búnmím se Apichatpong Weerasethakul vydal do Kolumbie - a na magickou výpravu vzal i Tildu Swinton.

V psychedelickém fialovomodrém světle se dějí věci. Hranice mizí a beze slov se vynořují nové konexe.

Těžko sledovat, kdy se shluky not opakují a kdy obměňují, klíčem jsou drobné, neustálé posuny. Je ta hudba pořád stejná, nebo nekonečně proměnlivá?

Ihned po shledání se starými známými v hospodě na jaroměřském letišti rozpoutá hádku tvrzení, že Josefstadt je nejotevřenější alternativní festival u nás.

Aktuální UK bass, grime, drill a drum and bass a velká stage na nádvoří pod sluneční palbou v kontrastu plně obsazených arkád historické budovy. Skvělé místo.

Typy, které si zjevně přijely do Hradiště hlavně zachlastat a ve své tuposti klidně vybučely i legendární Galinu Kopaněvu, mě od LFŠ na pár let úplně odradily.