Dutá, ale free (Letní filmová škola 2023)

Letos jsem měla krásný plán. Udělám z nouze v podobě ubytování v Ostrožské Nové Vsi ctnost a tentokrát to pojmu na pohodu. Maximálně tři filmy denně a jinak slunění, povalování a plavání ve štěrkáči. Vždyť na Filmovce je vždycky krásné teplo a slunečno. No. Jenže počasí se rozhodlo vynahradit mi letošní neúčast na KVIFFu a tradiční karlovarské zataženo, déšť, dusno a chladno, střídané občasným dusnem a horkem panuje už třetí den. Je tlaková níž, což pro mě znamená mikrospánky už na prvním filmu.

Ukázalo se, že i to může mít nečekané výhody. Z naší čtyřčlenné skupiny jsem byla jediná, komu se líbil Citlivý člověk. Film přetékal z plátna, vlnící pódium se občas velnulo do obrazu a naťuknuté motivy mozek rozvíjel pozoruhodnými směry. Dokonce si troufnu říct, že by se Jáchymu Topolovi moje verze líbila víc než ta Kleinova. Která se mu podle úvodu mistra zbytečných informací Jaroslava Sedláčka líbil hodně. Co ale na filmu bylo vynikající bez ohledu na mikrospánky, byla hudba. A to nejen Žiletky Psích vojáků, na něž mám z dospívání vřelé vzpomínky, ale i původní hudba od Pjoniho (Jonatán Pastirčák). Při následné přátelské diskusi v bývalém Konibaru jsem tipovala, že Citlivý člověk jistě zaboduje na Českých lvech v hereckých kategoriích, protože jsou to ty zběsilé koncerty, které akademici tak oceňují (v hlavní roli David Prachař, ve vedlejších Taťána Dyková a Vladimír Javorský), nicméně Pjonimu bych ho vážně přála.

Všichni tu prostě v souladu s mottem 49. ročníku dýcháme pro film, někdy se při přebězích i zadýcháváme. Ale nejvíc pro film a obecně pro celou Letní filmovou školu samozřejmě dýchá festivalová ředitelka Radana Korená. Protože vzhledem ke svým extrakurikulárním aktivitám v ezo oblasti dýchá vědomě. Díky ní je letos na filmovce sekce Nové reality, která sice nemá nic moc společného s filmy, ale má potenciál z nás všech udělat vědomější lidi, abychom byli jiní, lepší! Doufejme, že se příští rok dočkáme vedle stanu České televize, Literárního a Respekt stanu i stanu Gošárna. (Kdo zná, ten ví, kdo nezná - You lucky, bastards!) Držme vědomé palce.

Jiná a lepší je i výroční cena Asociace českých filmových klubů, jejíž první obětí se stal chorvatský režisér Rajko Grlić. Trofej v podobě obří porcelánové točené zmrzliny sen dá letos rozšroubovat, takže je mnohem křehčí a u jejího předávání se vytáčejí podivuhodné tanečky. Cena je navíc dutá a plná hlubokého významu, Radana Korená je totiž „taky trochu alchymistka” a každému z oceněných namíchala vůni na míru. Rajko Grlić se snažil nesmát nahlas, fascinující moment. Následný film Hraniční hlídka plný drsného, cynického a zvrhlého humoru byl dokonalým pandánem.

Od té doby slyším v hlavě song Mňágy a Žďorp Dutý, ale free. Ani nevím proč. Tož zítra, přátelé!