Gentrifikace se nevyhýbá ani distriktu 36, majitel domu zvedl provozovatelům hostelu nájem víc než čtyřnásobně. Přemýšlím nad zážitky, co jsem tu za ta léta nashromáždil...

Chodit pozdě může být i výhoda. Je hodina po začátku tiskovky, Rudolfinum je v podstatě prázdné...

Nedávno mi jeden známý v baru říkal, že mu dnešní doba občas připomíná jakési „vylepšené devadesátky“. Upřímně mě to vyděsilo, hlubší definici jsem z něj nedostal, třeba ji ani neznal.

Když vás jednou nepustí do oblíbeného baru, tak to může být i výhra. Historka se váže ke středečnímu večeru, nakonec jsme s kamarádkou skončili o pár bloků níže ve Vrškách…

Když jsem ze schránky vytahoval pohled s obrazem mračného západu slunce nad Virginií, fakt jsem se divil...

Mířím do karlínských Kasáren na jednu z mnoha benefic. Hned při vstupu do dvora udělá člověku radost, kolik je tam lidí, nakonec se do sálu vlastně ani nedostanu.

S Daniellou a Alexanderem se bavíme i o tom, jak v době války budou lidé reagovat. Nemyslím státnicky, spíš v rámci společnosti, obyčejně. Čtu jim nahlas jeden z hrdě národoveckých…

Taky vám přijde, že je neuvěřitelné, jak rychle problém, se kterým už dva roky žijeme, najednou zmizel? Alespoň tedy podle rétoriky a postojů jistých elit.

Připadal jsem si jako na nepovedené YouTube party, na které je člověk notabene sám. A v takové pozici být nechcete...

Ano, vyhlídky jsou nadějné, jak by ne. Krásný začátek roku, lepší alegorii pro časy, ve kterých žijeme, bychom asi nenašli... Kinterův Revolucionář a další... přísliby.

A je to tady, poslední den roku. Bilancování nemám příliš v oblibě, ale nacházím na něm jednu zajímavou věc...

Konec roku. Klasika. Jako by toho stresu nebylo celý rok dost, na závěr si to vždycky ještě vyšperkujeme...

Nikdy jsem nehodnotil cizí motivace a odpovědnost, nebo dokonce jejich absenci. Jenže... i tenhle přístup vzal v poslední době za své.

Opatrnější, ale stále dobře naladění. Záviděníhodné. Zvlášť když pak o pár dní později vidím záběry z pražských oslav 17. listopadu.

Setkání s Jaromírem z Priessnitz jsou vždycky milá a přínosná, aktuálně spolu děláme rozsáhlý rozhovor pro knihu jeho textů, která vyjde v příštím roce... O podzimních srážkách.

Courám se po Skalitzer Straße, tradičně fouká, ale vlastně je teplo. Míjím zavřený Privat Klub, novou sicilskou kavárnu, kterou si okamžitě zařazuji do záložky jménem Jednou jistě...

Sedím na osiřelé zahrádce Barriquády v zapnuté bundě a pohodlí kupodivu nepomáhá ani sklenice kremžského ryzlinku, kterou si trochu tvrdohlavě objednám...

Fouká tak, že i zavřené slunečníky se komíhají jak sbor opilých baletek a chudák číšník z místní taverny má s rovnáním neposlušných lehátek slušnou honičku...

Strašnice jsou vlídná čtvrť, bydlím tu rád. Je trochu rozbitá, špinavá a nepořádná, to mi taky celkem vyhovuje. Stejně jako to, že se tu obvykle nic moc neděje...

Feeling podzim. Loňskou euforii na kolonádě do velké míry zapříčinilo také počasí.