Tvorba Marka Lanegana mě provází tak dlouho, že se to až stydím říkat. Kdo vyrazil do pražských Riegráčů a kdo jede na tygru?

Vzpomínky na Beatpol, The Drones, Anthonyho Bourdaina a peklo posledních dní. Včetně receptu!

Galerijní absence možná sehrála svou roli i při nadšení z výstavy Siegfrieda Herze v pražském Doxu, ale mám za to, že bych byl podobně ohromený i bez efektu korony.

Jaké by to bylo, kdyby Kryštof Kolumbus skončil jako podřadný otrok a celá slavná konkvista se obrátila do incké invaze do staré dobré Evropy? V Šejkru se toho dozvíte mnohem…

Třetí největší město ve Španělsku, jiný vzduch, jiné nebe, jiné prostředí. Jak to poznamená dnešní Šejkr na Radio 1?

O Praze ožralé, nočních procházkách, porušování zákona i pozoruhodném algoritmu zasutých vzpomínek. Před dnešním vysíláním dalšího Šejkru na Radiu 1.

Když je ráno hezky, tak je fajn, když není, tak je to nanic. Trochu prvobytně pospolná společnost, ano… O Haně Hegerové, Danu Sartainovi i Radiu 1.

Noční telefonáty moderátorům jsem si pak vybavil, když o podobných zkušenostech plamenně vyprávěla Apačka, která si díky svému unikátnímu tempu vybrala pro pořad Moonshine právě noční směnu.

Mezinárodní den coververzí. Taková blbost. Nejdříve jsem se tomu dost dlouho smál, pak o tom další tři týdny přemýšlel a posledních pár dní neposlouchám nic jinýho.

V následujícím Full Moonu vyjde text, díky kterému jsem se po hodně dlouhé době vrátil k Hüsker Dü, a u Grinderman mám zase pocit, že jsem je pořádně pochopil až…

Po půlhodinovém telefonátu s Brendonem z The Kill Devil Hills jsem chtěl psát o tom, jak se bojí o svoji hippie sestru... Poslední Šejkr na doma je tu.

Gejzír vtipu a humorných situací – načala to Kateřina Konečná plamennou obhajobou maršála, který přišel o pomník, pak jsme viděli rozhořčeného Bohumila Pečínku a celé to završil Barťák.

„Tepláky jsou nové džíny.“ Někdy není jednoduché udržet si zdravý rozum, při sledování novinových titulků v poslední době je to ještě o poznání těžší.

Chybí mi kavárny. Možná víc než co jiného. Chybí mi jejich atmosféra, podivným způsobem kombinující ruch a klid, stejně jako možnost ji sdílet.

Dnes to trochu odlehčíme filmovými tipy. Máme neděli a lenošení u obrazovky se prostě nabízí.

Bylo to 23. února roku 1995. Polovina devadesátých let nebylo moje úplně nejlepší období, moc jsem toho nedělal a to, co jsem dělal, mě moc nebavilo.

Aktivity elit připomínají čím dál více scénu z Limonádového Joe: „Pal! Nepal! Pal! Nepal!“ Švejk se může jít klouzat a všechny další parodie také.

Záplava podivných zpráv zafungovala a ve chvíli, kdy Václav Klaus vyzývá k revoluci, už nezbývá než konstatovat, že situace se stává zcela surreálnou.

Včera to byly čtyři roky. Pamatuji si ten podvečer docela dobře, zdržel jsem se v kanclu a ve chvíli, kdy jsem téměř na odchodu, pípl další mail: Umřel Prince.

Aniž bych chtěl situaci zlehčovat, mohla by to být docela dobrá hra: Který koncert navštívíte jako první?