„Dávejte pozor na podlahu,“ zazní ve chvíli, kdy nečekaně došlápnu na ztvrdlé bahno umístěné na podlaze setmělé instalace thajsko-amerického multimediálního umělce Korakrita Arunanondchaie.

Na chodníku za zdí Prezidentské (Grasalkovičovy) zahrady sbírám první letošní kaštan. Sakra, já to věděl.

Původně jsem zamýšlel tenhle sloupek věnovat Joe Strummerovi, minulou neděli by mu bylo sedmdesát. Nakonec z toho vylezly poznámky o smutku a růžoví delfíni.

Někdejší setrvačnost skončila na jaře 2020, od té doby – a s letošními událostmi možná ještě o to víc – člověku dochází, jak to bylo divné a snad i nesprávné.

„Do deseti let tady všichni shoříme.“ Ano, na zahrádce před Veletržním palácem padají i takovéto věty. Není se čemu divit.

„Když něco považuješ za zázrak, tak se toho jen tak nevzdáš,“ říká Michal Kaščák v rozhovoru pro bulletin festivalu Pohoda a moc dobře ví, o čem mluví.

„Dunaj s Bittovou, Nick Cave, Mňága. Během dvou dní. Devadesátky jsou zpět. Když si nezapomenu vzít léky, bude to pěkný týden,“ nechal se Jindřich Šídlo, smál jsem se dvacet minut.

Deset dní na cestě, respektive na festivalu. Praha, Barcelona, Lublaň a zpátky. To je život, chtělo by se říct. A vlastně možná jo. Jenže ne vždycky je to tak růžové,…

Měl jsem moc rád Raye Liottu. Mafiáni, jasně, jeden z nejlepších filmů vůbec, dodnes je nepochopitelné, že nebyl ve své době víc oceňovaný...

Gentrifikace se nevyhýbá ani distriktu 36, majitel domu zvedl provozovatelům hostelu nájem víc než čtyřnásobně. Přemýšlím nad zážitky, co jsem tu za ta léta nashromáždil...

Chodit pozdě může být i výhoda. Je hodina po začátku tiskovky, Rudolfinum je v podstatě prázdné...

Nedávno mi jeden známý v baru říkal, že mu dnešní doba občas připomíná jakési „vylepšené devadesátky“. Upřímně mě to vyděsilo, hlubší definici jsem z něj nedostal, třeba ji ani neznal.

Když vás jednou nepustí do oblíbeného baru, tak to může být i výhra. Historka se váže ke středečnímu večeru, nakonec jsme s kamarádkou skončili o pár bloků níže ve Vrškách…

Když jsem ze schránky vytahoval pohled s obrazem mračného západu slunce nad Virginií, fakt jsem se divil...

Mířím do karlínských Kasáren na jednu z mnoha benefic. Hned při vstupu do dvora udělá člověku radost, kolik je tam lidí, nakonec se do sálu vlastně ani nedostanu.

S Daniellou a Alexanderem se bavíme i o tom, jak v době války budou lidé reagovat. Nemyslím státnicky, spíš v rámci společnosti, obyčejně. Čtu jim nahlas jeden z hrdě národoveckých…

Taky vám přijde, že je neuvěřitelné, jak rychle problém, se kterým už dva roky žijeme, najednou zmizel? Alespoň tedy podle rétoriky a postojů jistých elit.

Připadal jsem si jako na nepovedené YouTube party, na které je člověk notabene sám. A v takové pozici být nechcete...

Ano, vyhlídky jsou nadějné, jak by ne. Krásný začátek roku, lepší alegorii pro časy, ve kterých žijeme, bychom asi nenašli... Kinterův Revolucionář a další... přísliby.

A je to tady, poslední den roku. Bilancování nemám příliš v oblibě, ale nacházím na něm jednu zajímavou věc...