Šejkr #162: Víc než ulice snese

Provoz na Slacku v posledních dnech hovoří jasně, Moody Moon Noize se blíží. Ještě před dvěma týdny měl člověk pocit, že jsme tak nějak připraveni, poslední detaily jsou ale vždycky nejtěžší. Stres a neustálé přemýšlení na věcmi a změnami, a to ještě – zjevně jako jediný z týmu – odmítám sledovat předpověď počasí. Od pondělí fakt stačí. Původně měl tenhle Šejkr být o festivalu, nakonec záměrně není. Alespoň na chvíli myslet na něco jiného je třeba, návod leží nedaleko. Chybí mi Berlín.

Češi v Berlíně. Takhle se jmenuje nová kniha Jany Kománkové, která vychází někdy v září. Kdybych se před lety rozhodl jinak, tak jsem mohl být jeden z nich. Do německé metropole jsem se málem stěhoval několikrát, nakonec zůstalo jen u delších pobytů a mnoha desítek různě dlouhých návštěv. Málokde to znám tak dobře, i když poslední roky jsem se tam bůhvíproč nedostal. Naposledy snad když jsem předával Algiers desky Full Moon 10, a to je už víc než tři roky. Nechápu. Janina kniha mi otázku třikrát podtrhla a vmetla do obličeje. Takže velmi záhy a bez výmluv. Nedávno se mi navíc o trhu na Boxhagener Platz zdálo, kavárny na Bergmannstrasse čekají a milovaná část Kreuzbergu okolo Görlitzer Bahnhof jakbysmet.

Mezi krajany v Berlíně nacházím i Petra Borkovce, vůbec jsem tuhle jeho epizodu neznal. Při rešerši zjišťuji, že dokonce vydal zápisky z tamního pobytu, hned ve dvou vydáních, obě vyprodaná. Novější pod názvem Zlodějíček se mi podařilo objednat z online antikvariátu a minulý víkend jsem se spolu s autorem propadl do báječné červí díry zážitků z brouzdání po ulicích, z hospod, kaváren i opuštěných parků. „V jedenáct večer je tady prázdno, semafory vycepovaně přebarvují patu temné věže. Před Nestorstrasse 22 vhání hospodský větrák do ulice víc páry než ulice snese,“ píše Petr v jedné z povídek a vzpomínky se okamžitě splaší. Všechny ty podzimní a zimní večery a noci prochozené po Kreuzbergu nebo Friedrichshainu, temná zákoutí i široké bulváry, knajpy, bistra i špeluňky lákající dovnitř snad na každém rohu. Víc než ulice snese.

Titulní povídka Zlodějíček je z Bruselu, ale jak píše sám autor: „Vlastně je to jedno.“ Borkovec je pozorovatel, zkoumač, stopař i snílek, z cizích měst si odváží zážitky, obličeje i artefakty, bere si je bez skrupulí a zbytečných otázek, nachází je náhodou nebo je cíleně vyhledává. Sbírá a katalogizuje. Dělám úplně to samé. „Jak často potkávám ‚sourozence’ a ‚rodiče‘ (zvlášť ‚matky‘) lidí, které znám, a také jejich budoucí i minulé podoby,“ píše a musím se u čtení smát. Srandovní, některé hry a myšlenkové pochody jsou totožné. Pozoruhodností z Berlína mám plný byt, v posledních letech přibyly jiné z dalších míst, ale Berlín vládne. I když páv, kterého jsem si před lety přivezl právě z blešáku na Boxhagener Platz, už hlídá nový byt Erice, posouvat zážitky dál je taky třeba. Vlastně nejvíc.

Ještě před Chomutovem tedy slib a krátké opustenie, navíc tam teď běží výstava věnovaná berlínským dvorkům, to musím vidět. Ale teď už Moody Moon Noize a všechny zákruty v Bezručově údolí a lokomotivy v depozitáři. V uších hoří DJ K, o kterém to dneska bude hlavně, ten tam sice nebude, zato jiní a jiné, těšíme se na všechno i na Dušanův homecoming. Přijeďte.

Radio 1, v osm večer, DJ K, taky Anna Vaverková, Kassa Overall, John Glacier, Richie Culver nebo Cemento Atlantico.