Šejkr #152: Východiskový bod

Minule jsem si tady stěžoval na nedostatek trpělivosti, samozřejmě se mi to vrátilo. Během minulých dvou týdnů přišla spousta oznamování, přichystali jsme toho na letošní rok poměrně hodně, nicméně to stále není všechno a mě už asi brzy praskne hlava, než to bude moct jít ven. Rád bych řekl, že příští týden, ale raději už bez datace. „V cele je to bezpečné, všetko je tu absolútné,“ zpívá Denis v jednom z tracků roku, ironii beru, ale někdy je to absolutno skutečně, ehm, papírové.

Na Mŕtvú revolúciu je taky potřeba mnohem víc času. Vzhledem k tomu, že mě v posledních týdnech více než zaměstnává úplně jiná nahrávka, tak si čas pro nový Kvlt manifest kradu po kouskách a složitě, ale jedno je jasné: zase je to tam. Cigán má důstojného nástupce – komplikovanějšího, prostornějšího, barevnějšího. Maťe, Denisově manažerce, píšu, že se z něj stává úplný Hapka, a myslím to vážně. Taková komplexnost, takové melodie, takové „špeky“. O postojích a názorech nemluvě.

Přijde mi zábavné, jak se to po dvou letech zase sešlo, Amálka a Denis a jejich nová alba během jednoho jediného dne. Podle všeho o tom ani jeden nevěděl, kdybychom nevěřili na karmu, věříme na náhody. Amálčinu This may bet he only way 2 heaven jsem v posledních dnech rozebíral hned s několika známými, nejednoznačnost přijetí mě nepřekvapuje, spíš se divím, jak moc někdo vnímá „nedostatek“ tzv. kapely. Nenapadlo by mě, že tohle může být téma. Já mám jasno, samplované houštiny mě baví náramně, podobně jako přetrvávající chuť věci ohledávat, zkoumat a objevovat si je pro sebe. Rád bych věřil, že tohle je nakonec to hlavní. „Kým stihneš otvoriť oči, je dávno preč,“ zpívá trnavský král v tracku, který se k vám teprve dostane.

Možná to tak mám sám, ale mezi těmi nahrávkami vnímám společnou linku, snad onu samostatnost, svéhlavost či neústupnost, těžko říct. Každopádně minimálně ochutnání je povinnost, raději opakované. Podobně jako u nádherného alba Laury Agnusdei, na kterou jsem se na Mentu nedostal a upřímně se zase tak nesnažil, dneska mi to samozřejmě vadí. Vzhledem k tomu, jak se deska Flowers Are Blooming in Antarctica povedla, nemyslím, že by letos nepřišla další možnost. Do té doby je toho ale třeba ještě hodně stihnout, a hlavně taky konečně vylézt s tím, co tady už nějakou dobu omílám. Full Moon bude mít letos narozeniny, poslední květnový čtvrtek je ten den. A více záhy.

Příští týden se doufám dostanu do Bratislavy na předávání Radiohlav, loni jsem to přetrpěl u streamu, letos bych byl rád u toho. Kvůli Eri i dalším nominovaným, kvůli tomu, že mám ke Slovensku blízko. Zprávy, které odtamtud už nějakou dobu chodí, navíc osobní účast vyžadují. Nejen ty veřejné, ale třeba z jednání FPU, o kterých mluvit nemohu. (Jsou neméně stresující.) Pod tlakem jsem se cítil i včera ráno, když jsem si volal s jedním z tamních nejslavnějších umělců a opatrně se ho ptal, zda povolí cover své skladby. Okamžité „samozrejme“ překvapilo i potěšilo. Východiskový bod může být někdy nečekaně blízko.

Dneska v osm večer na Radiu 1 spolu s Denisem, Amálkou, Laurou Agnusdei, Raülem Refreem, Mourning [A] BLKstar, Kingdom Molongi nebo Verde Prato. Resonance Riot.