Šejkr #173: Rhythm & Love

„This side will represent rhythm, the other one love. Enjoy to yourselves,“ hlásí smějící se Joshua Idehen. Groningenské Plato plné po strop, koncerty v record storech jsou samozřejmě fajn, ale je to disciplína sama pro sebe. A rozezpívávat publikum uvnitř? Úplný nesmysl, alespoň donedávna jsem si to myslel. This is the place.

Pár minut předtím se s Joshuou mačkáme v rohu spodní místnosti, poslední dobou mám štěstí na rozhovory za neobvyklých okolností, ale pokud je někdo tak vstřícný jako on, je to jedno. Zábavný, uvolněný a evidentně dobře naladěný chlapík jde rovnou na, ehm, stage asi tři minuty poté, co skončíme. Vzpomenu si, jak mi pár minut předtím říkal, že přiletěl před třemi hodinami a čekají ho tři koncerty, ještě pár dalších povinností a ráno zase zpět. Ne nadarmo se jeho březnová deska jmenuje I know you’re hurting, everyone is hurting, everyone is trying, you have got to try. V Plato neplánovaně zůstávám celou show.

Procházím městem a nemůžu se zbavit dojmu, že někdejší duch festivalu je pryč. Nebo se už nějak nedokážu napojit. Nicméně se nemohu zbavit dojmu, že podivuhodný rytmus, který první akci roku dodávala atmosféra v ulicích, před kluby i uvnitř, davy lidí proudící městem ode dveří ke dveřím i nenadálá setkání, se nějak vytratil. Každý den se i několikrát vracím k O’Ceallaigh, kde probíhá jedna z mnoha off akcí, přehlídka místních nezávislých kapel The Sound of Young Holland. Tam to naopak žije. I když se do malého pubu nedostanete, hrozen lidí okolo je každým rokem větší a větší a čím dál příjemnější. Zřejmě proto, že je to prostě real, jak se říká. První koncert The Sweet Release of Death po několika letech je zážitkem nad jiné, mávám na Nadyu a Lukase z Tramhaus, kývající se v první řadě na koncertě svých rodáků. Oba tu jen tak pro zábavu mají na starosti zvuk a technický support. Jejich místo, jejich lidi. Moji taky.

Večer po rozhovoru stíhám ještě kousek Joshuova hlavního koncertu v Grand Theatre, takhle nabito tu letos mockrát nebylo, jeho charisma funguje stejně jako před pár desítkami lidí odpoledne v krámku s deskami. „You watch your mum do the washing and feel really really bad. ‚Something must be done‘ you say. Something may or may not get done,“ deklamuje se širokým úsměvem a rozpřaženými rukami v jedné z nejzábavnějších a zároveň nejpravdivějších písní, co má. Mama does the washing. Ano. Vycházím ven a najednou vím, že jsem tady správně. A proč.

Radio 1, osm večer. Přijde Joshua Idehen, Sault, Meowlau, Dumama nebo Aaron Shaw. This si the place.