Po Diere len diera?
V neistej kultúrno-spoločenskej situácii prichádzame o priestor, ktorý priniesol angažovanú a náročnú kultúru do regiónu, bojujúceho s gentrifikáciou a tiež výrazným pesimizmom.
Pokud se chystáte na některou z regionálních projekcí a tápete, co si nenechat ujít, máte tu tradiční výběr filmů, které opravdu stojí za pozornost.
Festival Jeden svět, soustředící se na dokumenty s lidskoprávní tematikou, opět zaplní kina po celé republice filmy, které otevírají oči, probouzejí emoce a nutí přemýšlet o světě kolem nás. Pokud se chystáte na některou z regionálních projekcí a tápete, co si nenechat ujít, máte tu tradiční výběr filmů, které opravdu stojí za pozornost.
Mrazivé dokudrama tuniské režisérky Kaouther Ben Hania rekonstruuje tísňové volání šestileté dívky, uvězněné v autě pod palbou v Gaze. Stojí na autentickém audiozáznamu a většinu času se odehrává v call centru, kde dobrovolníci Palestinského červeného půlměsíce marně vyjednávají cestu pro záchranáře. Tísnivost posiluje formální minimalismus: prostor je sevřený, kamera disciplinovaná a zvuk nese většinu emocionálního nárazu. Režisérka vytváří intenzivní, nepatetické svědectví, jehož síla vzniká z reality, nikoliv z inscenace.
Snímek od začátku míří k předvídatelnému a vlastně velmi smutnému konci, ale co je důležité, závěr nezadusí naději. Sledujeme komičku a aktivistku, která vyrůstala jako „izraelsko-palestinské“ dítě v kibucu, aby později zjistila, jak krutě se realita odlišuje od idealistických představ. Film mapuje její cestu od optimismu k deziluzi, i k novému typu odvahy, která nezakazuje doufat ani ve chvílích, kdy je situace bezútěšná. Noam využívá humor jako poslední dostupný prostředek upřímnosti a jako jediný nástroj, který dokáže oslovit jinak smýšlející lidi. Její komediální vystoupení, satirická videa i veřejné výstupy tu fungují jako forma odporu proti bezmoci a coby pokus vyslovit pravdu tam, kde se dlouhodobě ztrácí v politickém hluku.
Člověk si řekne, že o Ukrajině už vzniklo tolik dokumentů, že ho nic nemůže překvapit, a pak přijde film, který ho usadí. V moři válečných titulů je tenhle výjimečný právě tím, jak své hrdinky nechá mluvit samy za sebe a těmi jsou dvě mladé paramedičky Kuba a Aljaška, které slouží na frontě u Charkova a natáčejí svůj život z první linie pomocí mobilů a GoPro kamer. Syrové záběry, humor jako forma přežití, přátelství, to všechno vytváří intimní, neokoukaný pohled, který stojí mimo klasické narativy. A právě díky jejich autenticitě je film unikátní. Nesnaží se být další „velký válečný dokument“, ale spíš mozaika drobných, drsných i něžných momentů, které dohromady vyprávějí něco hlubšího než „jen“ příběh z fronty.
Zneklidňující a hluboce osobní dokument režiséra Reida Davenporta se vrací k příběhu Elizabeth Bouvia, která v roce 1983 rozvířila debatu o právu na smrt. Snímek zkoumá, zda je asistovaná smrt skutečně svobodnou volbou, nebo spíše důsledkem systémového selhání, v němž je smrt dostupnější než důstojná péče. Davenport skrze vlastní zkušenost filmaře s postižením odhaluje realitu, kdy se zdravotní péče, izolace a chudoba mohou stát důvodem k jedinému „řešení“. Dokument dává hlas hendikepovaným, jejichž perspektiva bývá v debatách o autonomii přehlížena, a otevírá zásadní otázku, nakolik o životě a smrti rozhodujeme sami a nakolik to za nás dělá společnost.
Další dokument o silné ženě, která je někde první. Saru Shahverdi zvolili do zastupitelstva v malé íránské vesnici, kde doslova prořezává kamennou zdí patriarchální společnosti, někdy metaforicky, někdy doslovně, v prostředí, kde už samotná jízda na motorce je pro ženu provokativním činem. A Sara na motorce jezdí. Objíždí domácnosti, aby pomohla s přívodem plynu, stojí mezi dospělými muži, když brání dívky před dětskými sňatky, a žene další ženy, aby se nebály převzít svůj podíl na veřejném životě. Její osobní odvaha se střetává s absurdními zásahy úřadů, které ji svým tlakem málem zlomí, přesto se nepřestává rvát o každý malý kousek svobody v místě, kde se ženská nezávislost považuje za hrozbu.
Španělské drama o vztahu neslyšící ženy a jejího partnera, když čekají první dítě. Režisérka Eva Libertad vychází ze zkušeností vlastní sestry a od prvních scén je znát, jak hluboce autentický a intimní tohle dílo je. Nejen v tom, co ukazuje, ale i co vás nechá prožít. Jen málokterý snímek tak výmluvně zachycuje, jaké to je vyrůstat a žít v prostoru, kde každý zvuk může být bariérou a každé ticho výpovědí o izolaci. A právě v tom je jeho síla. S naprostou civilností a bez patosu vysvětluje, jaké je lišit se, a dělá to způsobem, který se dostane pod kůži.
Dokument, u něhož je cítit, že původně mířil jinam, jenže do něj zásadně vstoupil bouřlivý vývoj AI. Profesorka Patricia Kingori odkrývá svět keňských ghostwriterů, živících se psaním esejů a diplomových prací pro západní studenty a studentky, do čehož vstupuje „nový hráč“: umělá inteligence, měnící podobu samotného podvodu, i způsob, jakým akademický svět přemýšlí o autenticitě a hodnotě studia. Tvůrci navíc využívají AI-masking, aby chránili identitu autorů, což jen podtrhuje, jak pevně je technologie vpletena do celého problému. Výsledkem je znepokojivý a aktuální dokument, který otevírá nepříjemné otázky, třeba jestli ještě mají studentské kvalifikační práce vypovídací hodnotu.
Sarah McBride se stává první otevřeně transgender kandidátkou usilující o křeslo v americkém Kongresu. Jak náročné je obstát v kampani, kde každý krok doprovází mediální tlak, transfobní útoky i předsudky hluboce zakořeněné ve společnosti? Hlavní hrdinka je člověk pevně zakotvený v podporující rodině, který navzdory polarizaci politického prostředí a kulturním válkám dokáže mluvit o naději, reprezentaci a právu být vidět. Výsledkem je portrét političky, která nebojuje jen o hlasy voličů, ale i o prostor, v němž mohou i ti dosud nevidění poprvé získat svůj hlas.
Máte již předplatné?Přihlásit se
Tento článek je zdarma. Pořiďte si předplatné a můžete číst všechny naše články.
Možnost kdykoliv zrušit
