Šejkr #167: Zastavení v nepaměti

„Dívám se z oken do zahrady a hledám buněčné krajiny, v něž se zvětšené drobnosti proměňují. A čekám, protože po nějaké době vždycky začnu uvnitř domu zřetelně slyšet zvuk, a ihned si také představím místo, odkud vycházejí, i toho, kdo je způsobuje.“

Upřímně si ani nevybavím, kde jsem na ně narazil prvně. Přelom milénia? Nulté roky? Těžko říct. Každopádně mi je připomněl a oživil compadre Thor, jeho nepřehlédnutelné tričko s nápisem The Necks svítilo z promo fotek Swans podobně silně jako jeho úsměv, teprve teď mi došlo, že byl vlastně jediný z party, co se dokázal usmát. Což se možná nezměnilo. Každopádně, podivuhodnou australskou trojici mi tímto připomněl a vrátit se k nim bylo jako nastoupit do vlaku, který čeká na nádraží jen na vás, protože jste si spletli kolej a zabloudili v podchodu. A který se po prvních tónech pozvolna rozjel, kelímek s kafem se pohybuje na křivém stolku pod oknem, za ním se líně míhají první větve a náspy. Dneska matně tuším, že opětovné setkání přišlo s albem Mindset, což je taky trochu, ehm, příznačné. Šestnácté v pořadí, jako by na tom zrovna u nich záleželo. Hudba jménem podzim, už jsem nikdy nevystoupil.

Přecházím skrz milované Bezručovy sady, jedenáct večer a tradičně pusto. Podzim, který letos přišel kupodivu nenápadně, zlověstně mlčí, listy padají rovně dolů, jako by je jejich odchod ani nezajímal. Ve sluchátkách už kdoví pokolikáté Disquiet, novinka The Necks, která tvrdohlavě vyšla pouze na CD, kam jinam by se taky tři hodiny hudby vešly. Hlavou mi běží Borkovcova Cécile i nějaké jiné, kterou jsem právě podruhé dočetl, opakuju si věty, které mi utkvěly, je jich hodně a určitě si je pamatuju špatně, ale na tom – podobně jako u The Necks – v podstatě nezáleží. Obojí je tu od toho, aby myšlenky otvíralo, a ne zamykalo dogmata a jistoty. Nebo možná není, ale já s tím tak zacházím. Při všech těch desítkách zastavení, při chvilkách, kdy si pustím nebo přečtu jen úryvek čehokoli, protože mi to pomáhá přemýšlet, soustředit se i rozhodnout. Říkal někdo kulisa?

Petr mi nedávno psal, že Fra definitivně končí. „A vše zmizí v nepaměti!“ zaglosoval závěrem. Chytré i podvratné. Prastarý čas, prodloužení určité doby mimo dosah paměti, mimo mantinely, bariéry i osahané rámce. Ztratí se to? Zhmotní? Nebo to zůstane navždy zřetelné, a přitom nedosažitelné? Jako skladby The Necks, které plynou podobně nestále, neustále a napořád, hovořit v jejich případě o začátku, konci nebo sérii nedává smysl. Každá deska je jen zastavení v nepaměti, každé koncertní setkání zrovna tak. Pověstný hit je v jejich případě mysteriózní kupole atmosféry, kterou všechny posluchače přikryjí a posléze vypustí proměněné. Další seance v neděli. Vždycky mě zajímalo, jak se po těch letech ti tři spolu dokáží bavit. Potřebují to vůbec? Začínají večer tam, kde včera skončili? Skončili vůbec? Kombinace Bango festu a zastavení v nepaměti je vražedná a nebetyčně lákavá. „Náš cieľ je blízko, tak načo mieriť presne?“

V osm večer na Radiu 1 spolu s Market, Luisou Almaguer, BearCloud, Ari Tsugi, Oraculu a pochopitelně s The Necks i Denisom. Private Gymnastics.