Šejkr #169: Levante y poniento

„V létě je tady fakt teplo, ale taky tu máme dva druhy větru, levante y poniento. Zvlášť při levante lidi blázní, proto se taky po něm jmenuje hned několik zdejších barů,“ říkal mi kamarád Jesus Guisado, zakladatel festivalu Monkey Week, když jsem minulý týden po letech, co se známe, konečně přijel do jeho rodného El Puerto de Santa Maria. Historka je svatá a v Andalusii jich mají plno. Ne, nechtělo se mi domů.

Historkám o větrech jsem se v duchu ušklíbal a pochopitelně se mi to vrátilo. Poslední večer při návratu z Monasterio de la Victoria foukalo tolik, že jsem to v hlavě slyšel další dva dny, možná to bylo z celého festivalu, co si budeme, ale přistupme na větrnou debatu. (I když oba mají být hlavně letní, pokud jsem to pochopil správně.) Jako by mě to město, klima nebo samotný duch celé Andalusie chtěli vytrestat. Zábavné bylo, jak nepředvídatelně se vítr pohyboval úzkými uličkami El Puerto, někde sotva čechral kout(k)y, za rohem se do vás opřel naplno a teplota okamžitě poklesla o pět stupňů. Nějaký systém v tom bezpochyby byl, ale zkuste nad tím přemýšlet ve městě, kde jste poprvé. Ve tři ráno.

Levante y poniento. Ta dvě slova mi přes veškerou původní skepsi ležela v hlavě celou dobu. Ne že bych nějaký ten „levante“ podnik ve městě potkal, ale podivných míst tam byla spousta. Bodega Obregón se zaprášenými sudy, toreadorskou výzdobou a desítkami druhů sherry, od desítky let starých po laciné rychlovky, patří k nim. Hned při příchodu bylo jasné, že historky o tom, jak se tady rybáři schází s otvíračkou v devět ráno (ano, ve Španělsku, komedie) a v poledne už sotva dojdou domů, jsou pravdivé. Radar na autenticitu ječel jako siréna. Najednou mi došlo, že jsem šel včera okolo, zašlá vrata vypadala zavřená už roky, a o pár hodin později ráno hele. Vtipné je, že krom sherry, vína a kdovíčeho ještě a plakátů i fotografií vztahujícím se k býčím zápasům jsou v bodeze velcí fanoušci Betis Balompié z nedaleké Sevilly. Plakáty, šály, poháry, všechno tu mají. A přímo naproti sídlí místní fanouškovské centrum Realu Madrid. To musí být derby!

Nedá mi to a po návratu rešeršuji nejen proto, že tohle přistání rozhodně hladké nebylo. V úterý jsem snídal na zahrádce a ve středu dopoledne už do Andalusie posílal fotky zasněžených Strašnic. Una mierda. Takže ve zkratce: levante jde z východu a poniento ze západu, první je sice potřebný, ale krutý a obtížný pro námořníky, druhý zase konejšivý a zklidňující. Při silném levante se prý ptáci bojí létat nad moře a zjevně existuje něco jako locura de levante, dokonce se mu doslova říká vítr šílenství. Ale protože jsme ve Španělsku, možná nejzábavnější variaci přináší jedna starší píseň, která popisuje nedaleký Cádiz: „Je to spanilá žena se dvěma nápadníky okouzlenými její postavou, el Poniente a el Levante jsou do ní šíleně zamilovaní, a ani jeden z nich nechce, aby ten druhý bloudil jejími ulicemi. Jsou to větry lásky, opletené kolem rohů ulic a střech, dvoří se jí a tato milá s oběma flirtuje a okouzluje je. El Levante ji dohání k šílenství a el Poniente dělá statečně, co může, aby ho vytlačil.“ Nechtělo se mi domů.

Dneska v osm večer větry přinesou hodně vzpomínek z Andalusie, staví se l0rna, Sylvie’s Head, Susobrino, ale taky Ida the Young nebo Božské soaré. Dinamismo del amor.