Šejkr #166: Mor

„Jsou to nahodilé záznamy výseče reality.“ Takhle popsal svoje fotografie Dušan Tománek v pondělí při uvedení nové knihy Mor. Nahodilé záznamy výseče reality. Od té doby mi ta věta leží v hlavě, převracím ji tam a zpátky, schovávám a odkrývám, mažu a podtrhávám. A leží tam pořád.

Na křest jsem přišel tradičně pozdě a odešel dřív. Nahodilé záznamy výseče reality, tentokrát mojí. Jenomže nejsou tak náhodné, jako spíš standardní. Obrazy se míhají stejně jako lidé, leccos je poztráceno mezi písmenky na obrazovce, známe to všichni. První patro Kolektoru příliš vzdušné není, a to ještě stojím stranou, taky trochu mimo výseč reproduktoru. Snažím se chytat útržky jako vždy bryskní a vtipné „přednášky“ Michala Nanoru, který do knihy přispěl výborným textem, a kontemplace se pomalu rozpouští do klimbání. Po chvíli raději odcházím, dokud se ještě ovládám, cestou neodolám a vytahuji knihu ze sáčku, abych jí alespoň namátkově otevřel. Nahodile! Skončí to u hodiny a půl s morem, dvou skleniček naturálního vína a několikerého prolistování, situace se mění každým okamžikem. Školení v time managementu, značka Pařízek. Mistr.

„Prázdnota vnitřních okrajů měst, zlověstně ztracených hromad písku a trapných snů, cringe before cringe, stesk, děs, nuda a píchání v kříži každodennosti,“ píše o Tománkových fotografiích Nanoru, chce se mi zatleskat i vzbouřit se. Krojované tradice, taxikáři, slepice i sokoli, hromady větví nebo ploty dávno zarostlé a splynuté s krajinou předků. Večírky, koncerty i továrny. Telefonní budky! Šelmy i kabely. Zoufale prázdná zrcadla. Mezi Tománkovými díly si připadám jako doma, navíc je dávno tma a světla lampy v kombinaci s novými brýlemi losují nečekané odlesky a prismata, nad některými obrazy se divím hned na několikrát. Jenže tohle je vlastně správně, nahodilé záznamy výseče reality mají svoje místo i čas, některé se nikdy nevrátí, jiné se neustále proměňují.

Poslouchám 5+2 od A/C, dneska večer na Radiu 1 si to pustíme rovnou celé, nemá smysl vytahovat jedno eso z dokonalého pokeru. „Něco, co dělám pro sebe, pro nikoho jinýho,“ říkala před časem Anička v rozhovoru pro Full Moon, možná trochu tvrdě, ale logicky. Taky takové střípky záznamů, kolektorská mozaika, obrazy míhající se za okny dní. Krásná deska. Myslím u toho na Tománkova zachycení šperků nalezených v divočině a dokonale to zapadá, skoro to cvaknutí slyším. Napříč generacemi a možná i pocity, tohle není srovnání, ale vlastní konotace a závěry. Neberte mi je, nebo koneckonců klidně ano. Je mi to fuk. Dneska (znovu)otvírá můj oblíbený bar.

Šejkr v osm večer na Radiu 1. A/C, Steam Down, Joshua Idehen, Marta & Tricky, Ava Luna, D’Angelo nebo Frente Abierto, ze kterých jsem loni na Le Guess Who? odešel rozhořčen se slovy, že horší věc jsem tam nikdy neslyšel. Jejich nový track hltám týden čtyřikrát denně, celá deska vychází snad dneska. Guerra a todo eso.