Šejkr #171: Pomalé vlny

„Je to jedna z mála pozitívnych pesničiek, ktoré som v živote napísal. Je o tom, že život je vlastne celkom fajn...“

Sedím ve Velkém koncertním studiu Slovenského rozhlasu v Bratislavě a vzpomínám na textovku, kterou mi před lety poslala Katarzia. Tehdy jsem prvně slyšel track Nemám koho obdivovať, v němž se potkala s Berlin Manson, a ptal se jí, co tam s těmi stokári dělá. „Aj ja som stokár,“ napsala Katuška a věřím, že jsme se u toho zasmáli: já pobaveně, ona vědoucně. Došlo mi až o dlouho později, že to myslela vážně. Během několika málo let, co jména jako Fvck_Kvlt, Dušan Vlk, Berlin Manson, Edúv syn a další na scéně řádí, podobných historek přibylo řádově a další se jistě objeví, nejen proto, že to letos stokári zase vyhráli. Respektive, vyhráli... víte, jak to myslím. Jejich ohlas posouvá každá další nahrávka, ať už s ní přijdou jmenovaní nebo někdo jiný. Nejsem v tom zjevně sám, jak se ukázalo v bilančním díle Dělníků kultury.

„… Stmelovalo nás vědomí, že tvoříme svobodné společenství, v němž spolu navzájem můžeme svobodně a srdečně nesouhlasit,“ píše Milan M. Šimečka v důležité knize Výjimečný stav. Manuál i tom, jak ve špatných časech dobře žít, se čte místy samospádem, jindy složitě, tak to u přesných knih bývá. Tak to bývá i v životě. Ne snad že bych musel všechno podepsat, jenže o to právě jde. Adam Dragun si v jednom rozhovoru povzdechl, jak jeho kapela bývala v Česku zahrnuta do šuplíku antifico, a že je to přece mnohem složitější, respektive jednodušší. Když zaslechnu, že si „další pankáči stěžují na svět“, mě přepadá podobný pocit, ale je to jen součást problému. V časech, které přicházejí, je třeba pochopit, že nejde o to být „anti“, že i přesto může být život fajn. Možná už jsem taky stokár.

Dneska bilančně, přijde nejen Dušan, Fvck_Kvlt, Čavalenky nebo Berlin Manson, ale i Rosalía, Lucrecia Dalt, DJ K, Kingdom Molongi nebo Los Yolos. V osm večer na Radiu 1, letos naposledy.