Poděkování to vystihuje nejlíp, ať v rámci dějinné úlohy nebo neustálého připomínání určitých zásad a principů. Solidarność, tedy solidarita. Kam se to slovo ztratilo?
Díky za všechno, některé věci si pamatuji, další jsem si připomněl, píšu na bílý papírek a umisťuji ho na jeden z mnoha háčků na rozsáhlé stěně, na níž podobné vzkazy tvoří snad dvacetimetrovou mozaiku ztvárňující červenobílé logo hnutí, kvůli kterému tu stojí celá ohromná budova. Na chvíli se zarazím a snažím se vymyslet něco sofistikovanějšího, ale pak nad tím mávnu rukou. Poděkování to vystihuje nejlíp, ať v rámci dějinné úlohy nebo neustálého připomínání určitých zásad a principů. Solidarność, solidarita. Kam se to slovo ztratilo?
„Pochopil jsem, jak je ta expozice silná, až když jsem tam vzal jednoho novináře ze zahraničí. Po filmu se téměř sesypal,“ říká mi o několik hodin později kamarád Michał Hajduk s polského Institutu Adama Mickiewicze a vypráví o jednom z nejsilnějších míst celé expozice. V rámci promítání dříve pečlivě utajených záběrů z policejních zákroků proti demonstrantům nejde jen o samotné dění, ale také o prostředí, ve kterém ho sledujete: film je promítán na malou obrazovku v policejním antonu a kdo ho chce vidět, musí se posadit na lavice, kde dříve sedávali zadržení. Nic pro slabé povahy. Podobně jako celá expozice věnovaná Solidaritě, skutečnost, že obsahuje dokumentaci událostí, které proběhly před více než třemi desítkami let, nic neznamená. Právě naopak.
Koncem osmdesátých let pro nás byla Solidarita něco tajemného, mýtického. Události ze začátku osmé dekády byly uměle potlačovány i v Polsku, natož aby se dostaly za hranice, ale něco málo se vědělo. Po listopadu 1989 už byly informace chrleny jinou kadencí, zároveň v kdysi soudržném hnutí začaly logicky soupeřit různé myšlenkové proudy, brzy něco podobného mělo nastat i u nás. Solidarita ale zůstala jakýmsi předobrazem, proudem hodným následování, symbolem vzdoru a snad i spravedlnosti. I dnes, když člověk prochází tamní expozicí, se jen těžko ubrání obdivu nakolik široké a komplexní tehdejší hnutí bylo, což je zřejmé už z objemné kulturní sekce. Ještě se ke zdi díků vracím a hledám červený lístek, abych dodržel barvy, ale ty už došly.
Ne snad že by dnešní společnost měla být málo solidární, ale seriózně: kdy jste to slovo slyšeli naposledy? Já si ho jednoduše nevybavuju, možná jen čtu špatné texty, poslouchám špatné projevy, špatné lidi. „Za to všetko môže atmosféra, máme tlakovú níž,“ napsal kdysi Ján Štrasser, prostá, silná slova, jejichž význam si přebere každý po svém. Dnešní sloupek měl původně patřit estonskému hudebníkovi Martu Avimu, který přijede příští týden prvně do Prahy, ale věřím, že zrovna on tohle pochopí. I proto jeho koncerty stojí za to.
Dneska v osm večer, přijde Mart Avi i Berlin Manson, podobně jako Hatti Vatti, Verde Prato, Rivermoans, Vesna Pisarović nebo Rainy Miller.
Rád bych řekl, že jsem to neviděl, ale nebyla by to pravda. Když jsme ve středu večer s Ondřejem Štindlem v patiu žižkovského Atria žertovali, že kde jinde poprava než na stadionu, který se jmenuje po Aztécích, ještě jsme netušili, jaká tragédie se ve čtvrti Coyoacán o pár hodin později odehraje. Ale je třeba to brát z té lepší stránky: začíná mundial. V klidu a bez nervů. Plan seguro.
V neistej kultúrno-spoločenskej situácii prichádzame o priestor, ktorý priniesol angažovanú a náročnú kultúru do regiónu, bojujúceho s gentrifikáciou a tiež výrazným pesimizmom.
Anglický idiom „smoke and mirrors“ označuje klamání, zastírání pravdy nebo kouzelnické triky. Akorát na Slovensku se s nějakou sofistikovanou kamufláží dávno nikdo nezdržuje.
Pokud se chystáte na některou z regionálních projekcí a tápete, co si nenechat ujít, máte tu tradiční výběr filmů, které opravdu stojí za pozornost.
Groningenské Plato plné po strop, koncerty v record storech jsou samozřejmě fajn, ale je to disciplína sama pro sebe. A rozezpívávat publikum uvnitř?
Hudba, která se nedá ignorovat, hudba, která mění pravidla hry.